Mýty kmene Čechů

13. srpen 2012 | 22.55 |

Ke knize p. Třeštíka Mýty kmene Čechů jsem se po pár letech vrátil a přečetl ji teď znovu. I když to bylo z důvodu, že při prvním čtení mi připadala hodně podivná. Tehdy jsem ji dočetl a ani o ní nepsal na blog, protože jsem nevěděl, co si o tom myslet.

mýty kmene čechůByl jsem zvědav, jak na mě zapůsobí při druhém čtení. Jasno tedy o ní nemám ani dnes. Ale na blog poznámku udělám. Nebudu ten svazek však odkládat na nedostupné místo knihovny (do druhé řady) nebo vyhazovat. Tuším, že se k ní zase vrátím.

Knížka se skládá ze strhujícího úvodu a ze třech studií. Pro mé potřeby by do značné míry stačil ten úvod; zbytek je sice úžasně široký a podrobný, ale chápu ho jen částečně.

Napíšu hlavně názvy a podtituly kapitol, to bude skoro stačit.

-         Čtyři tisíce let starý rituál. Vánoce na Kysúci, Svantovítovy dožínky na Rujaně a Apollonův svátek ve Spartě místo úvodu.

Úvod má ukázat metodu, jakou p. Třeštík knihu napsal. Začíná popisem lidového zvyku, který je zachycen v moderní době na slovenské vesnici. Že o vánocích hlava rodiny se schovává za velkým koláčem a ptá se rodiny, jestli ho vidí. Potom si přeje, aby ho příští rok neviděli, tzn. aby měli hodně velký koláč.

Na to navazuje prakticky stejný rituál ve slavnostním pojetí, který byl praktikován v centrální slovanské svatyni na Rujaně, kde ho zachytil dánský kronikář. A podobné slavnosti existovaly i ve staré Spartě.

K těm souvislostem p. Třeštík píše:

Analogie mezi slovanským a spartským rituálem jsou příliš těsné, než aby mohly být náhodné. Je také samozřejmě vyloučeno, že by obřad přejali Slované od Řeků. Jediným možným vysvětlením je proto předpoklad společného dědictví. Slované i Řekové tu navázali na starý indoevropský svátek nového roku, při němž hrál hlavní roli válečnický sluneční bůh s bílým koněm a kulaté koláče, symbolizující disk Slunce. To, za čím se ve 12. století schovával rujanský velekněz a dnes o Vánocích gazda na Kysúcích, nebyl jen symbol hojnosti, očekávané úrody, ale především koloběhu slunce vstupujícího do nového roku. Svým původem musel tento sváteční obřad sahat nejméně do bronzové doby. Slované tu se svým termínem počátku roku v létě zřejmě zachovali starší stav než všechny ostatní indoevropské národy, které ho kladou do zimy.

Následuje mimo jiné navázání na legendu o zavraždění sv. Václava, která se udála právě při oslavě. Tedy se mohla udát v době dožínek, kteréžto oslavy se následně vhodně staly svátkem sv. Václava.

Ta ukázka ilustruje dechberoucí pohyby časem a paralely. Ale současně taky ukazuje, že ve srovnání s jinými tématy je mlhavá a těžko uchopitelná materie starých pověstí a mýtů věcí víceméně kategorického tvrzení, které buď čtenář přijme nebo ne. Je alespoň uklidňující, že když činil závěry p. Třeštík, tak je činil někdo s rozhledem srovnatelným se středověkými autory (jak pravil v památném rozhovoru s p. Ebenem v TV show Na plovárně, že nejlépe se chápou staré texty tak, když má člověk shodné vzdělání jako jejich autoři a má načteno všechno, co měli načteno oni, a umí nazpaměť všechno, co uměli zpaměti oni - pořad je k vidění zde).

Další kapitola je: Počátky světa. Král Muž aneb slovanská varianta indoevropského mýtu o stvoření světa, lidí a spořádané společnosti. Zde je to takové divočejší, prý Slované všichni znali nějakého původního krále Muže nebo Mužika. K tomuto tématu není odpovídající stará pověst česká.

Další kapitola už je pěkně pokryta pověstí: Počátky Čechů. Pověst o příchodu Čechů a pověst o příchodu Chorvatů. Takže p. praotec, Říp atd. Odmítá, že je o čistě literární výtvor p. Kosmy. Ukazuje, že Říp měl u nejstarších Přemyslovců doložitelný zvláštní význam. Píše, že Říp je jediná hora u nás, u níž slovanské obyvatelstvo převzalo starší germánský název. Ukazuje, že posvátných hor je po Evropě hodně. Podrobně rozebírá podobnou chorvatskou pověst. U ní je zajímavé, že je zrcadlově obrácenou pověstí k české, tj. zatímco Češi povětšinou měli přijít z jihu, Chorvati přišli ze severu. Jestli jsem to správně pochopil, tak ukazuje, že pověsti zachycují rozchod Slovanů z Uher, čímž fungují ty směry. U Čechů se asi myslí nějaká ta druhá vlna slovanského osídlení, která byla pokročilejší než ti úplně první a asi to ovládla. V záznamu chorvatské pověsti ukazuje, že autor víceméně znal říši Boleslava I. a aktualizoval pověst ve smyslu, že Chorvati přišli z Čech.

říp-střed světa

Stará dobrá germánská hora Říp.

Poslední kapitola je Počátky vlády. Přemyslovská pověst, Přemysl, Libuše a založení Prahy. Ta je nejdelší a má mnoho paralel, podrobně popisuje hlavně různé irské, ukrajinské a skandinávské pověsti o oráčích na trůně, vědmách atd.

Čtení je to intelektuelní. Průběžně jsem si říkal, že je to stejně odvaha konstruovat takové souvislosti o něčem, co se nezapisovalo. Tak jaký má význam spekulovat, co tím který negramotný barbar myslel, na základě zápisků nějakých polosběratelů folklóru a polomystifikátorů, kteří to zachytili počátkem 19. století atd. apod.

korutanský stolec

Tento obrázek pro mě vydá za knihu. Jak si Korutanci odnesli na kopec kus městského sloupu ze zničeného
římského města a kdo si na něj sednul, ten byl náčelník. Lepší postkatastrofickou scénu snad ani nejde vymyslet.
Čechové měli též kámen. Byl na Pražském hradě. Dle p. Třeštíka až do 12. století "byl každý nově zvolený kníže
doveden ke kamennému stolci v podobě prostého balvanu, stojícího uprostřed Pražského hradu na
vyvýšenině Žiži (Siži), a byl na něj slavnostně posazen, přičemž bylo lidu oznámeno jeho jméno. Až do 12. století
neměla na tomto obřadu církev prakticky žádnou účast, přitom se však jednalo o základní a zcela nezbytný
akt ustavení knížete, terpve jím se kandidát stával plnoprávným panovníkem. Kamenný trůn byl proto
nejdůležitější insignií knížectví."

Pan Třeštík je přesvědčen, že základ pověstí skutečně nějak existoval. Přemyslovská dynastie tyto příběhy cíleně využila jako ideologii své moci. K tomu, že české pověsti nebyla jen beletrie p. Kristiána nebo p. Kosmy:

Shrneme-li si situaci, v níž se při zkoumání pověsťových látek nacházíme, je zřejmé, že sice můžeme právem předpokládat jejich velmi staré kořeny, nedovedeme si však udělat žádnou přesnější představu o tom, jak byly tradovány. Pověsti existovaly a byly vyprávěny, zpívány a předváděny v obřadech, jak se to však konkrétně dělo, nevíme a sotva se to kdy dozvíme. Můžeme je pouze trpělivě sbírat a porovnávat záznamy o nich, samozřejmě ne jenom ve slovanském rámci, s odkazem na společnou slovanskou tradici, ale – jak jsme se výše názorně přesvědčili – v rámci indoevropském. Zabýváme se tak vlastně reálně existujícími texty o textech, o nichž právem předpokládáme, že existovaly, nemáme však o nich žádnou jasnou představu a pochybujeme dokonce o tom, že se jednalo o skutečné, více či méně fixované texty.

Knihu doporučuji. Třeba nejsem sám, komu nepostačí si v ní číst jen jednou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře