Jáša není zrovna slovesný mág. Takže když se mu vydaří slovní hříčka, tak ji dám slavnostně rovnou do nadpisu.
Nezkušený čtenář by se mohl divit, proč sem dám mnoho a mnoho fotek z rodinných výletů. Zkušení matadoři se však jistě divit nebudou. Počasí přálo, avšak tenhle vysoký tlak v kombinaci se čtvrteční kalbou mi spustil nepěknou několikadenní bolest hlavy. Čili jsem se snažil užít dne, avšak celé to mám v paměti trochu prismatem nezabírajících kil brufenů (než jsem si až dnes vzpomněl, že mi vlastně zabírá jeden dryják, co měla Sargo na záda).
Kameny, Berounka.
V sobotu ráno si Jáša vyžádal kopečky. Což znamená BMXovou dráhu v Nižboru. Nebyl důvod nevyhovět, neb Sargo chtěla uklízet. V Berouně jsem se snažil Jášovi vysvětlit pojem babí léto a že o babím létu jsou krásné dny. Babí léto ho nějak nenadchlo. Říkal, že to není babí léto, ale výlet - jako kompromis byl ochoten akceptovat jedině babílet. Docela se mi ta zkomolenina líbila. Celý den pak za mnou chodil a důležitě mi říkal "to je krásný den, viď, táto."
Tentokrát se méně odrážedlovalo a více lezlo.
Na neděli jsem chystal hlavní rodinný celodeňák. Především jsem chtěl vidět poslední z trojky nejlepších českých menhirů (kterou jsem si takto sestavil samovolně ale jenom já), a to zkamenělého mniha v Drahomyšli. Osobně bych ho dal ale až na třetí místo za Zkamenělého pastýře u Klobuk a menhir Bába u Slavětína.
Drahomyšl.
V literatuře píší, že nese známky ulomení a byl patrně původně o dost vyšší.
Celkově jsem si musel přiznat, že tohle bych nečekal. Nečekal bych, že mě kdy začne bavit navštěvovat menhiry. Vždy mi to připadalo zcela nudné, zmatené a záhadologicky přitažené za vlasy. Ale v reálu mě ty kamenné stély přitahují, přinejmenším turisticky.
Standardní poměření velikosti.
Toto bych směle nazval již menhirovkou, naší zavedenou fotografickou konvencí.
Lom v Dubčanech.
Výlet byl mimo jiné též velice keškovací. Mohu říci naštěstí. Hned za Drahomyšlí nás krabička zavedla na místo, které je jedním z klasických příkladů kouzla geocachingu - dle mého názoru. Hned za silnicí, ale při průjezdu pro nezasvěcené zcela nevidiltelné místo. Ujdete pár metrů od auta a před vámi se otevře nádherný lom s bílou horninou - jenom jsem dohadoval, že by to mohla být ta opuka, ze které jsou v severozápadních Čechách všechny starší vesnické domy. (Při té příležitosti musím poznamenat, že se mi moc líbí móda posledních let z těch starých domů odstraňovat omítku a nechat vyniknout ty kamenné zdi, které jsou na pohled opravdu krásné).
Pořád někam leze.
Než jsme s Jášou zalogovali (musí se vždy též podepsat, na tom trvá) a schovali krabičku zpátky, Sargo někam zmizela. Zvedli jsme hlavu a ani jsme nebyli překvapeni, co tam páchala. Tím byl učiněn krok pro vyvážení výletu i pro ni.
Nedá pokoj, až tam vleze.
Další takový krok jsme učinili hned v následující obci, kde nás přivítala dvojice krásných cihláčků v bývalé cihelně. Sargo zmizela s foťákem, že je nafotí. Čekáme, čekáme, pak se podívám nahoru, a nebyl jsem překvapen ani tentokrát. Rodinný soulad tím byl rozhodně posílen.
Vedle menhiru jsem totiž zatoužil obecně navštívit zase i nějaký hrad, čili zas něco pro mě.
Zřícenina hradu Pravda.
Vyběhli jsme tedy s Jášou na zřícenu Pravdy. Je to docela rozsáhlý areál. Byl tam někdo před námi a i hned po nás. Ale přímo na hradě jsme byli celou dobu úplně sami, což jsem nečekal v neděli v poledne v nádherný den. Přítom památka leží hned pod kounovskými kamennými řadami. Na ty jsme však nešli, protože už jsme tam byli. A taky jsme měli podstatnější cíl, a to legendární italskou restauraci ve Slaném s úžasným dětským koutkem. Legendární proto, že jsme ji neznali, pouze z legend pana TSQ, který tam evidentně dlí s dcerami velice pravidelně a silně nám ji doporučoval.
"Bude se mi zdát. Něco o holčičkách" říkal mi dnes Jáša ještě druhý den před spaním.
Ten zasněný pohled vystihuje skutečnost jen slabě.
Pizzerka za Kauflandem ve Slaném naše vysoká očekávání naprosto naplnila. A to máme spíše špatné zkušenosti se stravováním o víkendech v menších městech. Tady však byla velice příjemná obsluha, kvalitní jídlo a úžasný dětský koutek. V ceně přitom byly dvě blonďaté holčičky, které uváděly okamžitě Jáchyma do stavu, na kterém by se dala ve fyzice demonstrovat excitace elektronu do vyšší energetické hladiny (případně do asi tak o tři úrovně vyšší hladiny). Nevěřili jsme vlastním očím: holky ho napřed odstrkovaly a ofrňovaly se, aby za nimi nelezl. Na to byl naprosto teflonově splachovací a pořád za nimi lezl s blaženým vykřikováním a jediný se smál vlastním trochu mimiňáckým řečem. Skončilo to samozřejmě tím, že po dvou hodinách si je ochočil, naučily ho hrát schovku (pykal, odpočítával a hledal!!!!) a vůbec prolejzali všichni tři stejně šťastně nepříčetně dětský konec restaurace.
Prostě v hospodě se odrovnal tak, že v autě o sobě už moc nevěděl.
Vysoký vrch a veselé horolezče.
Dnes jsem se pokusil využít obrovského hitu posledních dnů, a to písně o Prachovských skalách od Ivana Mládka a s tím související popularitu lezení na skály. Zamířili jsme jen s Jášou na Vysoký vrch za Unhoští, kde jsem nedávno odlovil poklad. Připadalo mi to jednak pěkné a jednak jsem až následně zjistil, že na té skále je rozhledna! To jsem nemohl tak nechat být.
Rozhledna na Vysokém vrchu.
Celkově vlažný přístup potomstva k výletu při nalezení rozhledny okamžitě roztál. Vrhl se na žebřík a vyběhl nahoru jako opice, přestože ty špršle měl tak asi do pasu. Nechtěl jsem být měkáč a vydržel jsem. Ale nahoře mě klasicky lehce omejvali. Takže z vyhlídky jsem moc neměl a hlavně jsem na něj syčel, ať si nejlíp vůbec nestoupá, nevyklání se a sedí na zadku.
Fakt nechápu, táto, z čeho máš ty nervy.
Pak jsme se krátce pohádali, protože Jáchym trval na tom, že musí lézt dolů první. No, šťastně jsme se dostali dolů. A rozhodně jsem ignoroval jeho žadonění, abychom si to dali hned ještě jednou.
Po kom to dítě jenom je?