Když má nějaká útlejší knížka název Dějiště: Čechy. Eseje a autora p. Petera Demetze, tak to člověk v knihovně stranou ležet nenechat muset. Sice přesně nevím, kdo ten autor je, ale matně jsem tušil, že je nějaký ten středoevropský intelektuelní pisatel, což mi konvenuje.
Postupně jsem zjistil, že autor je český literát a literární vědec židovského původu, který vyrostl za republiky a po válce odešel. Kniha obsahuje deset esejů, většinou o osobách, které jsou trochu autorovi podobné. Často je o českých literátech židovského původu. Je to docela pošušňáníčko čtenářské, protože to místy krásně plasticky ukazuje naše oblíbené figury z pohledu sice pořád českého (a hluboce zasvěceného), ale o krok vedle stojícího. K tomu se připojuje dobrý styl. Myslím, že přátelům staré Prahy se tu přidá další kousek do mozaiky, že to dříve bylo prostě pestřejší.
S oblibou se dívá na umělce, kteří přesáhli obvyklé národní konvence. Uvedu třeba pěkný citát ze závěru kapitoly o básníku p. Jiřím Ortenovi:
V naší epoše nepokořeného nacionalismu či kmenové oddanosti, jež se příležitostně doporučuje jako počestná opozice vůči globalizaci, stále ještě žasnu nad podivuhodnou samozřejmostí, s níž se český básník židovského původu cítil přitahován Rilkovou poezií a uprostřed okupace německou armádou ho ve spojení s jinými autory německého jazyka neustále citoval. Nedostává se mi správného slova, abych to popsal; nevím, mám-li to označit za hrdinské, rozporné, absurdní či hodné následování. Proto jsem se rozhodl Ortenovy elegie přeložit do němčiny, anebo pokračovat v jejich překládání (jeho básně byly totiž první, které jsem po svém útěku překládal a uveřejňoval), poněvadž nechci ponechat nevyužitou možnost zpřístupnit je také Rilkovým čtenářům.
Zábavná je kapitola o asi prvním židovském básníkovi p. Siegfriedu Kapperovi, který se rozhodl psát česky. Z neobvyklého úhlu tam vystupuje p. K. H. Borovský - ne jako osamocený bojovník a oběť policejní zvůle, ale jako mocný tvůrce názoru české liberální veřejnosti. Hned první Siegriedovu sbírku ztrhal a napsal, že Židé drží stejně hlavně spolu a nemají se tedy zbytečně motat mezi Čechy. Čímž p. Kapper byl prakticky odepsán.
Několik odstavců má i o českých dějinách. Zaujalo mě ocenění p. Přemysla Otakara II. - hlavně tedy označení za jedinou shakespearovskou postavu českých dějin:
Historická imaginace moderních Čechů má elementární populistické rysy a je, jak řekl filozof Jan Patočka, charakterizována radikálním demokratismem. Právě toto základní rozpoložení dovoluje určitým symbolickým potencialitám nebo vůdčím postavám, aby se vyvíjely či vystupovaly jako určitý symbol do popředí, jiným zase nikoli. Můj příklad: král Přemysl Otakar II., který roku 1278 padl na Moravském poli nedaleko Vídně. V každé jiné národní historii by byl ústřední postavou, král vynořivší se z ničeho a vytvořivší monarchii, jež sahá od Královce až k jadranskému kraji Cividale, podle Shakespeara tedy skutečné "Čechy u moře", u Severního a u Jaderského. Jenže z českého národního vědomí král Otakar téměř zmizel. Proč? Je příliš vzdálený, král, který do země povolal příliš mnoho Němců, bitvy dávno odezněly a pokryl je prach historie. Je jedinou shakespearovskou postavou českých dějin a zároveň i bílým místem.
Závěr: kniha je místy někde na pomezí esoterických literárněhistorkcých úvah, ale celkově zůstává přístupná i čtenáři jako např. já, tzn. že laboratorní práce se mi líbily hezky.
První věta knihy: Zabývám se jazykem, kterým sám nehovořím, a i když matka, strýcové nebo tety z něho něco jakoby ocitovali, zřídka se tak dělo bez ironie či skryté nostalgie. {pozn. - píše o jiddiš}.
Poslední věta: "První syn českého židovstva," říká {pozn. Jan Neruda} o Kapperovi, "jenž zasedl na slovanský Parnas" - ne ovšem jako Žid, chtělo by se dodat, nýbrž jako básník český a jako přívrženec jižních Slovanů, jejichž osudy právě koncem sedmdesátých let sledovala česká Praha s obzvláštní účastí.