Moderna, realisté a Die Zeit

5. leden 2014 | 09.43 |

V knihovně jsem před svátky sáhl po útlé knížce p. Vratislava Doubka s názvem Moderna, realisté a Die Zeit.

die zeit modernaTématem je podrobnější pohled na několik detailů z politiky 90. let 19. století, které se v normálním dějepisu vynechávají nebo se odbudou jednou větou.

Autor představuje vídeňský magazín Die Zeit, který měl za cíl podpořit změnu rakouské politiky, především jí dát dlouhodobou a mezinárodní perspektivu. V rámci tohoto dávali vydavatelé prostor k publikaci podobně naladěným autorům z menšinových národů, včetně Čechů, což byla hlavně nastupující generace progresivních liberálů p. Masaryk - p. Kaizl - p. Krčmář. S vydavateli se ve Vídni kamarádil p. Machar, který se kamarádil též s p. Masarykem, a tedy zařídil, aby v Die Zeit nejvíce psali masarykovci.

Dále se v textu představuje myšlenkový vývoj p. Masaryka v počátcích jeho politické kariéry, jak formuloval svůj program postupně od zastánce Rakouska k flexibilnější koncepci, která fungovala i pro odtržení se.

Celou druhou polovinu zabírá přetisk anketních odpovědí v časopisu Rozhledy sociální, politické a literární v r. 1896. Redakce tehdy oslovila různé veřejně činné osobnosti, aby se zamyslely nad tím, jak by mohl vypadat národnostní smír v českých zemích.

Jestli jsem to správně pochopil, tak Němci odmítali autonomní samosprávu českých zemí a trvali na zachování centrální správy Předlitavska z Vídně. Problém byl samozřejmě s úředním jazykem: Němci odmítali jakékoliv řešení, které by zahrnovalo nutnost pro Němce, aby mluvili česky, zejména pokud jde o německé úředníky. Čili německá představa - pokud vůbec by vůbec byli ochotni něco měnit oproti centrální správě Předlitavska - byla rozdělit české země na okresy čistě německé, kde by neúřadovalo česky vůbec, a na okresy smíšené, kde by se úřadovalo dvojjazyčně. Češi chtěli řešení, kde by oba jazyky měly stejné postavení, neboť Čechů bylo víc, a tedy by se čeština prosadila fakticky; Němcům nabízeli ochranu proti majorizaci. České hlasy v diskusi nijak zvlášť nepožadovaly dvojjazyčnost, a když, tak ale úplnou, tj. že všichni úředníci zemští by měli být dvojjazyční. Situace se navíc lišila ještě mezi jednotlivými zeměmi: Češi by rádi společné řešení pro všechny země Koruny české (čehož symbolem byl požadavek korunovace p. Františka Josefa I. českým králem), Němci trvali na řešení dle zemí, neboť na Moravě byl sice Čechů o něco větší podíl než v Čechách, ale zato se veřejných věcí účastnili zcela minimálně. Ve Slezsku by řešení muselo zahrnovat i polštinu.

Asi nejzajímavější výzvou pro čtenáře je, aby si řekl, jaké řešení bychom z dnešního pohledu zpětně jim doporučili. Já osobně bych takto při zpětném pohledu celkem souhlasil s tím většinovým proudem české politiky, která se tehdy dělala: nemělo smysl dohadovat se za každou cenu a přistupovat na nějaké dělení českých zemí na německou a smíšenou část, protože to nic neprineslo.

Též bych trval na požadavku korunovace. Evidentně tehdy ještě nebylo odhodlání Němců se dohodnout a věc potřebovala čas. Bohužel nezjistíme, zda tato strategie byla správná - často se naznačuje, že Ferdinand d'Este byl nakloněn federalizaci a že tedy v alternativní historii, kde by nastoupil na trůn po FJ1, by se třeba Rakousko reformovalo.

Díval jsem se zběžně, jak mají jazykovou otázku vyřešenou v Belgii a nikde jsem to podrobně nenašel. Jen se píše, že v centrálních úřadech se vyžaduje dvojjazyčnost, což v praxi nese jejich obsazení Vlámy, protože Valoni se odmítají učit vlámsky. Něco takového je asi rozumný závěr, k němuž bychom snad dospěli i v českých zemích. Z hlediska tehdejší české politiky by to byl určitě veliký úspěch, protože to ukazuje víceméně, že - dlouhodobě - byl legitimní návrh české strany.

Kniha je docela zajímavou perličkou pro zájemce o moderní české dějiny. Trpí (zvláště v úvodních pasážích) místy horším stylem - jsou tam celé odstavce akademického žargonu, kde ve větách jsou jenom abstrakta. Osobně nemám rád věty, kde chybí označení jednající osoby. Téma je však dle mého názoru podáno nakonec jasně.

V textu jsem si všiml dvou nebo tří překlepů. Sám vím nejlépe, jak těžko se člověk vyhne překlepům v delším textu, i když se o to snaží. Přesto je pozoruhodné si uvědomit, jak z hlediska čtenáře očekávám knihu zcela bez překlepů - jsou rušivé a text shazují.

První věta knihy: Devadesátá léta 19. století jsou stálým zdrojem podnětů a výzev, které nás přitahují i dnes.

Poslední věta: Pro dokreslení dobové diskuse byl k textu připojen rovněž dokument "Dohodnutí Čechů s Němci", v roce 1896 časopisecky publikovaná anketa mezi veřejnými činiteli na téma možností česko-německého soutiží a spolupráce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře