Hned úvodem čtenáře upřímně varuji, aby dnešní článek nečetli. Opravdu se to nevyplatí. Bude to jen o tom, že jsem byl o víkendu u našich, v sobotu šel na vycházku a v neděli na běžky.
Na víkend jsme chtěli jet do Varů původně všichni a měli jsme dohodnuto několik návštěv. Mimino však v pátek dosti nepříjemně odpadlo. Tak jsem dostal aspoň já dispens, že se mohu jet rekreovat k našim se starším dítkem. Nebylo nutno mě pobízet dvakrát.
Louky u Rolavy. (Fotka je barevná, ne černobílá - i když se to nezdá).
V sobotu odpoledne jsem šel zkontrolovat svoji první kešku na cyklostezce do Nové Role. Původně jsem ji chtěl umístit do vykotlaného stromu, takže jsem ji dal do malinké lahvičky od léků. Nakonec šla holka normálně do pařezu, ale kvůli malé krabičce si nálezci (oprávněně) stěžovali, že se špatně vyndavá notýsek. Takže jsem už dlouho měl v úmyslu vyměnit krabičku. Procházku kolem Rolavy mám vždy velice rád. Ve sněhu jsem šel úplně sám. Vrátil jsem se promočený, protože jsem se v hustém mokrém sněžení ještě procházel po loukách, když jsem zkoušel odlovit jednu novější kešku.
Díval jsem se důkladněji na první tabuli té naučné stezky. Jsou tam dvě fotky Staré Role před válkou. A naprosto bych to nepoznal. Tam je taková docela velkorysá městská ulice s vysokými domy. To je všechno pryč.
U našich jsem obdivoval, co všechno s dítkem podnikají: hrají dámu, domino, kvarteto a opravdu i ty šachy, co nám doma Jáša hlásí, že už je umí a že porazil dědu.
Právě jsem se vrátil domů s promočeným a zamlženým foťákem, takže lepší fotka nešla.
Ale pro mě i tato je úžasná:-) (Tahle je jediná černobílá).
Ty šachy představují samozřejmě hlavní kombinační úkol pro dědu, jak to udělat, aby prohrál. Ale musím uznat, že Jáša již spolehlivě zná pohyby figur a - to především - nesnaží se permanentně měnit pravidla. Taky chápe koncept hlídané figury a co to znamená pro úvahu, jestli ji vzít.
V neděli už ve městě jen hustě lilo, tak mi to docela dalo dlouhé rozhodování, jestli se dokopu k prvnímu letošnímu výpadu na hory. A možná i po dvou letech, protože mám dojem, že loni jsem vůbec nebyl.
Kajtování v Abertamech - je tam na to půjčovna a škola.
(Taky barevná fotka, ale černobílý svět).
Nakonec to bylo jako vždy: strašně se nechtělo, ale pak se strašně užívalo, že se jelo. Jel jsem zase do Abertam. Je to místo, kam mě na první mé krušnohorské běžky zavedl inž. Rejcha, a pořád se ho od té doby držím. Sněhu bylo spoustu, moje obavy dole ve městě byly zbytečné. Napřed docela profukovalo, tak tam jezdilo několik lidí na lyžích s drakem.
Rozhledna na Blatenském vrchu.
Svým obvyklým vycházkovým krokem jsem prošoupal nějakých 12 km a byl jsem zcela spokojen. Nejsvětlejším momentem bylo, že jsem podnikl odbočku na rozhlednu nad Horní Blatnou. Byl jsem tam onehdá na kole a rozhledna nebyla ani trochu otevřená. Teď byla na křižovatce cedule, že občerstvení otevřeno denně. Byl jsem hodně nedůvěřivý. Ale taky jsem byl hodně žíznivý a říkal jsem si, že jestli se napiju, tak si vydržím ještě pořádně zajezdit.
Naštěstí bylo na vrcholu přesně to správné občerstvení, jak má být. Posuďte sami. Dokonce ho provozuje patrně nějaký sudetský rasta, takže celé je to velká stylovka, zvlášť, když se vezme v úvahu ten sudeto-rasta pravopis.
Spelling is Babylon.
Zastavení bylo tedy naprosto světové úrovně a přitom pořád s domáckým stylem. Vedle svačila ke všemu skupina mládežníků, asi většinou český kluci s nějakýma anglicky mluvícímíma holkama, možná to byly Chorvatky, protože kluci si prosvišťovali nějaká chorvatská slofička.
Vím, že je to chyba, ale na běžkách poslouchám ipod. Možná bych měl říct, že ipod vyplňuje strašnou část mého života. Každý den s ipodem usínám, jezdím s ním do práce a z práce a nosím ho vždy, když ve volném čase jdu někam sám. Mám už zavedené podcastové hospodářství několika kvalitních podcastů, které poslouchám denně už celá léta. Vyjma Toulek českou minulostí z českého státního rozhlasu poslouchám jen německé podcasty: denní přehled komentářů ze světového tisku, fotbalové zprávy z Kickeru, knižní recenze z říšského státního rozhlasu. (Vlastně v angličtině sleduju videopodcast Dilbert; chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl na animované mluvené stripy. Ale dneska už mi chybí, když občas nejsou).
Cestou zpátky byla strašná chumelenice.
Tím chci říct, že jsem zvyklý poslouchat v běžné dny německé zprávy a nečiní mi to žádného příkoří. Ale zjišťuju, že když mám opravdu výjimečnou chvilku pohody a uvolnění pro sebe, a procházím se třeba o víkendu po Varech nebo jsem na těch běžkách, tak bych cizí jazyk nesnesl a opravdu by mi vadil. Na běžkách poslouchám prakticky výlučně mluvené slovo. Ale uvědomil jsem si dnes opět, že to musí být mluvené slovo české.
Nechal jsem to hrát, co tam přišlo. Střídavě to pouštělo kapitoly z Obsluhoval jsem anglického krále, ze Švejka a ze Saturnina. Zase jsem si připomněl, jaká nádhera je Obsluhoval jsem anglického krále. Nedávno jsem poslouchal od p. Hrabala i Ostře sledované vlaky. Ty jsou též pěkné, ale ten anglický král je - byť je to samozřejmě ze všech stran profláklé, zfilmované atd. - pořád obrovsky suverénní, geniálně inspirovaný text Mistra na vrcholu sil.
Jedna momentka z cesty zpět - přejezd v Perninku. Odpovídá tomu, že jde o 2. nejvýše položené české nádraží.
Přeji čtenářům i sobě, abychom v následujícím týdnu mohli klidně spát.