Letos se podařilo uskutečnit tak trochu tradiční sváteční shledání s Němečkovými na státní svátek minulou středu. P. Němeček mi půjčil mj. knihu Architektura štěstí od p. Alaina de Bottona.
Ono taky, co jiného s knížkou malého formátu pěkné grafické úpravy se spoustou krásných fotek.
Ano, ta knížka je chytlavá, je líbivá, je to patrně hit - no a?
Jednu věc jsem na ní miloval od první chvilky: jazyk. Ten pán má dobře promyšleno, co chce říct. Říká to nádherně jednoduchými slovy z každodenního života. Velice dbá na to, aby nepropadal hře pojmů a chytání se žargonu.
Čistota myšlenek a prostota vyjádření - ani si nepamatuju, kdy jsem se s takovou kvalitou v literatuře faktu potkal naposledy. Zastavte mě nebo neskončím s blahořečením, že konečně jsem narazil na někoho, kdo s takovou kulturou jazyka dovedl sepsat celou knížku.
Druhou silnou stránkou jsou názorné fotografie, které pro mě měly přínos srovnatelný s textovou částí. P. de Botton si dal hlavně práci s řadou dvojic snímků, jejichž srovnání vypovídá zcela lahůdkově.
Jak se klasicismus inspiroval v antice - srovnání napoví I.
Když bych se pokusil sdělit myšlénku knihy, tak asi takto: každé umění je propagandou v tom smyslu, že je nositelem nějaké hodnoty, míněno nějaké určité vlastnosti, že je třeba skromné nebo naopak vznešené, prosté nebo rafinované, monumentální nebo demokratické, tradiční nebo futuristické apod. Je s výhodou pro člověka, když se naučí si takových věcí všímat, hlavně v architektuře (včetně užitého designu). Protože pak může ovlivňovat, k čemu ho věci kolem něj inspirují a táhnou. Moc pěkné pasáže má o tom, že patrně cit pro krásu vyžaduje určitý smutek a určité otlučení životem; splašený zamilovaný teenager je prakticky vyloučen z možnosti poznat krásu neboť prožitek krásy se pojí často s dojetím a smutkem.
Píše, že náš vkus nás většinou vede směrem ke stavbám, které mají potenciál rozvinout naše slabé stránky. Anarchista se bude cítit dobře ve strohém moderním bytu, suchar ocení barevné kreace apod.
Srovnání napoví II.
V knížce se rekapituluje stručně novodobý vývoj názorů na to, jakým stylem by se mělo stavět. Asi hlavní postavou, která se vyskytuje průběžně, je p. Corbusier. Je zobrazen povětšinou - díky svému radikalismu - jako pionýr slepých uliček, ale vždy s pochopením pro jeho dobré motivy a zdůrazněním, že není jediný, kdo se mýlil.
Polemická setkání s p. Corbusierem mě bavila. Každé jedno z nich je úchvatné: dělnické domy Pessacu (1925), vila Savoye v Poissy (1931) a urbanistická studie radikálního předělání Paříže (1922).
Vizionáře zachránila od soudu až válka.
Ohledně vily Savoye cituje ze stížností stavebníků na to, že elegantní stavba byla nanic. Počítám, že se jedná o slavná slova, ale já je ještě jinde nečetl.
V září roku 1936, šest let po oficiálním dokončení vily, shrnula madam Savoyová své pocity z ploché střechy do (značně provlhlého) dopisu: "Prší do chodby, prší na rampu a zdi v garaži jsou úplně nasáklé. A co hůř, prší i v mé koupelně, která je zaplavená při každém špatném počasí, protože voda dovnitř teče světlíkem." ... "Po mých nespočetných naléháních jste konečně uznal, že tento dům, který jste v roce 1929 postavil, je neobyvatelný," reklamovala madam Savoyová na podzim roku 1937. "Je to vaše odpovědnost a já nemám žádný důvod za to platit. Prosím, okamžitě udělejte dům obyvatelným. Upřímně doufám, že nebude potřeba hledat řešení soudní cestou."
Druhé corbusierovské setkání je u jeho strohých uniformovaných dělnických domků, které nechal postavit pro ně osvícený továrník. Další úžasně vypovídající srovnání snímků ukazuje tytéž domky jednak nové v roce 1925 a jednak ve stavu v roce 1995, kdy už byly k nepoznání, protože si je obyvatelé postupně předělali každý jinak do poměrně normálních staveb. Autor tam hezky poznamenává:
V domech, které pro dělníky navrhl, se jeho obdiv k průmyslu a technologii projevil ve velkých plochách betonu, nezdobeném povrchu a holých žárovkách.
Ale nájemníci měli velmi odlišný pohled na krásu. Nebyli to oni, kdo měli už dost tradice a luxusu, jemnosti a vytříbenosti, nebyli to oni, koho už nudil místní stavební styl a propracované zdobení na starých budovách. ... Opravdu pro ně nebylo nutnou psychickou prioritou, aby jim po konci směny v továrně byl připomínán dynamismus moderního průmyslu.
Finální, a asi nejdrsnější setkání je nad jeho plánem zbourání části staré Paříže a jejím nahrazením moderním sídlištěm bez ulic, jen s 18 obytnými věžáky uprostřed parku s přiváděcí dálnicí. Autor podrobně rozebírá důvody, které p. Corbusiera k takovému návrhu vedly (důvody byly legitimní), ale smutně konstatuje, že realizací jeho myšlenek vznikla distopie hrůzných asociálních sídlišť kolem Paříže, kam se každý bojí. (I když tedy osobně nevím, jestli je úplně fair spojovat věžáky ve stylu p. Corbusiera s tím, že je hrozné žít uprostřed desítek tisíc nepracujících imigrantů z Afriky. To by asi nebylo úplně snadné ani na náměstí v Telči).
Zástupce od nás. Srovnává různé možnosti, jak se
zdařile vypořádat se striktním zadáním stavebních předpisů ohledně
jednotné šířky a výšky domu.
Jsem hrdý na to, že v takto exkluzivním výběru krásných staveb se octily i dvě budovy od nás: vila Tugendhat a náměstí v Telči.
Jako perličku si ještě poznamenám, že se okrajově vyjadřuje i k projektu Poundbury, nově vystavěnému anglickému městu důsledně ve středověkém stylu. Příkře ho odsuzuje, že je to místo k zešílení. Připomíná autorovi "přestárlého příbuzného, s nímž jste si byli jako děti hodně blízcí, ale který teď naprosto nechápe vás jako dospělého."
Knihu vřele doporučuji, z mého pohledu je to výjimečná publikace nejméně za několik posledních let. Nejsilnější je v pasážích, kde jemně vede ke kladení otázek po tom, co v nás vzbuzuje různá architektura a do jakých - řekl bych trochu až děsivých - temných hloubek vlastního charakteru můžeme takto zkoušet nahlédnout.
Vytknul bych jen ne úplně pečlivou redakci: i při běžném čtení jsem našel dvě špatná i/y a dvě chyby v popiscích, u takto krásné knihy mě to zamrzelo.
První věta knihy: Řadový dům na ulici lemované stromy.
Poslední věta: Dlužíme červům a stromům, aby budovy, jimiž je zakrýváme, stály jako příslib nejvyššího a nejmoudřejšího druhu štěstí.