... a jiná dobrodružství.
Ve sbírce je shromážděno 22 článků, které vyšly v magazínu New Yorker během zhruba deseti let kolem roku 2000. Je to úchvatný doklad, jak luxusní čtení poskytují nejlepší noviny. Ty články obstojí i po letech v knižním vydáni. S čistým svědomím to každému doporučuji.
Vedle toho, že to je knížka pěkná, jsem přesvědčen, že to je knížka i trendová v řadě zemí (slyšel jsem naprosto nadšenou recenzi na tuhle knížku i v říšském rozhlasu. Recenze písemně i zvukově v podobě rozhovoru moderatizátorky s hodnotitelkou je zde. Poslouchám jako podcast prakticky denně jejich knižní recenze, kterých mají každý den několik. Navíc ta recenze byla od hodnotitelky, jejíž zastřený hlas mi připadal zpočátku, když jsem ji slyšel v rozhla, velice erotický. Následně jsem zjistil, že se jmenuje Ariadne von Schirach. To mě poněkud zarazilo, protože to může - ale nemusí - být nějaká příbuzná válečného zločince souzeného v Norimberku - ale nedostal trest smrti, protože jen vedl nacisitckou mládežnickou organizaci. No, ale zpět k té svíčkové.)
Když mi knížku p. TN doporučoval, uváděl dvě témata: chlápka, který to uměl perfektně se psy, a článek o rozdílu mezi hlavolamem a záhadou, kde jako příklad záhady se uváděl hvězdný vzestup Enronu, když přitom mohlo být celkem každému jasné, že je to jen bubilina, kdo by se podíval do jejich výročních zpráv na webu, ale těch informací bylo až moc.
Musím říct, že ten první příklad se psy jsem od p. TN vůbec nepochopil - proč mi říká něco o psech? Uznávám, že ke zvířatům nemám celkem žádný vztah a články o psech by mě asi nezajímaly.
Jenže když jsem to četl, tak jsem to pochopil: ten článek o psech je opravdu skvělý. Vypráví o chlápkovi, co vyrůstal v Mexiku na venkově. Pak utekl do Států. Různě se protloukal. Až zjistil, že má výjimečný talent komunikovat se psy. Tím se živí, že lidi ho volají na těžko zvládnutelné psy, on přijde a srovná je. Jako všechny ostatní články, i tenhle je interdisciplinární: autor má videonahrávku nějaké té akce. Tu pak rozebírá zase s nějakým jiným vědátorem, který říká v čem je zvláštní ten krotitel psů. Že má úžasnou inteligenci ohledně kontroly nad svými pohyby a držením těla, i když jinak je to velice obyčejný muž. A že tohle je to podstatné, co psi vnímají. Pak je to doplněno terapeutkou, která radí rodinám s autistickými dětmi. Zase tam pak popisuje záznam nějaké vydařené seance s autistickým tříleťáčkem, se kterým se podařilo navázat kontakt. Je tam právě ta paralela pochopit způsob komunikace toho druhého.
Zrovna ten díl o Enronu mě ale tolik nebavil, protože to rozlišení na hlavolamy a záhady mi připadalo docela násilné, protože většinou ty příklady, které uváděl, spočívaly v tom, že hlavolamy řešily, co bylo v minulosti, a záhady se prostě snažily spíš předpovídat. Na to není ale potřeba vytvářet nové pojmy. Neříkám, že tímto jsem tu kapitolu jako zcela vyvrátil, ale nebyl jsem z toho prostě úplně přesvědčený. (Ale o Enronu je tam ještě jeden článek, který byl pozoruhodný. Popisuje chaotickou personální práci v té firmě, která na mě dělala dojem permanentní anarchistické revoluce. Zvedá tam otázku, že když se s Enronem svezli v odpovědnosti různí poradci, hlavně auditoři, proč z toho vyšli čistí McKinsey, kteří jako organizační poradci měli velký podíl na tom, jak Enron fungoval. To je samozřejmě trochu v rozporu s vyzněním toho prvního článku o Enronu, kde se ptá, jestli odsouzení těch šéfů Enronu - kteří dostali opravdu vysoké tresty - nebylo účelové, protože p. Gladwell dospěl k tomu, že oni v podstatě informace investorům nezatajovali. Oni vše zveřejňovali, jenom toho bylo moc nebo se to nikomu nechtělo číst. Tady mi ale připadal o kousek věrohodnější ten přízemní pohled v knížce Cityboy, kde se psalo, že Enron měl neobyčejně propracovaný systém cukru a biče vůči poradcům, aby si nikdo netroufl o jejich finanční situaci říct veřejně něco špatného.)
Původně jsem myslel, že vypíšu aspoň náměty všech těch článků, protože jsou obrovsky pestré, vždy je to čtení, které mě obohatilo. Ale to by bylo myslím neúnosné to vypisovat. Zvlášť, když každý článek typicky má několik paralelních témat, protože většinou je spojuje nějaký abstraktní nápad.
Mnoho těch témat se nečte lehko a dost mi trvalo, než jsem se tím probral. Problém byl trochu i kulturní, protože ta první část o zakladatelích je velice americká. Píše o různých podivínech, co založili úspěšné podniky. První článek je o pánech, co prodávali na ulici kráječe zeleniny, a pak to zkusili v TV na nějakém městském kanálu, zjistili, že to úžasně funguje jako teleshoping, a zbohatli; je to celá rozvětvená rodina a všichni pořád vymýšlejí nové kuchyňské přístroje.
Další kapitola je pak o kečupu, jednak, jak to vznikalo, a pak, jak se snažili různí konkurentni zlomit nadvládu Heinzu, a to zcela marně. Na rozdíl třeba od horčice, kde původně byla ve Státech podobná situace, že byla jen jedna chuť, ale po čase nějaká konkurence naučila lidi jíst různé horčice (o jaké přesně druhy té hořčice šlo, to jsem fakt nepobíral. To jsou přesně ta každodenní slovíčka, která člověk mimo tu zemi nemá šanci dobře znát bez toho, aby tam žil). Ti zakladatelé jsou postavy, které bych v našich podmínkách nazval vysloveně hrabalovské. Ale právě, že v našich podmínkách hrabalovské postavy nepodnikají, natož aby podnikaly úspěšně. V tom jsem si řekl, že ta mentalita za oceánem bude asi o něco jiná.
U toho kečupu mi utkvěla poznámka, že to prý je sice obyčejný pokrm, ale že je docela zvláštní, že v sobě spojuje všechny chutě: sladké, kyselé, slané i hořké.
Jinak jsou tam témata, která se nečtou lehko, ale jsou fascinující: několik článků je zdravotních. Jednak rozebírá historii antikoncepční pilulky, jak se váže k menstruaci a jakou to má spojitost s rakovinou u žen. Rakovině je věnovaný i článek o mamografii (byť to kombinuje s bombardováním za druhé světové války a dalšími paralelami). Podrobně tam píše, jak obtížné je na mamografu určit počínající rakovinu: sledují se prý snad nějaké kalciové fleky, které ale mohou mít různé příčiny. Přesnost určení je poměrně nízká. Navíc je vidět jen část prsa, značnou část to neukazuje. A je tam vůbec spousta dalších faktorů, kvůli kterým on říká, že skutečný význam vyšetření mamografem je velice nízký. Mám dojem, že tam dochází k tomu, že až v kombinaci s prohmatáním to má cenu, a že přitom to vyšetření hmatem má srovnatelnou šanci na správnou diagnózu. O mamografu tam má větu, že "snižuje riziko smrti na rakovinu prsu o 10 %", což prý je stejný efekt snížení rizika smrti, jako když si "vezme helmu na jeden desetihodinový cyklistický výlet".
Nepříliš povzbudivá je i kapitola o bezdomovcích. Tam popisuje, že (ve Státech) je jich jen malý zlomek dlouhodobě bez domova, ale že ti stojí strašné prachy veřejnou kasu, hlavně na zdravotnictví. Detailně tam popisuje, co mají za problémy a jak vytěžují nemocnice. To jsem si pořádně neuvědomil, jak demotivující práce to musí být třeba pro sestry v nemocinici pořád dokola dávat dohromady pár bezdomovců.
Ten princip, že malý zlomek zlých škodí podstatně, ukazuje třeba i na omezování emisí aut. Píše, že už nemá moc význam drasticky snižovat limity, protože běžné auto, které splňuje dnešní limity, je hodně čisté. Ale většinu znečištění způsobuje omezené množství hodně špatných aut. Tak místo nových zákonů tam někdo navrhuje pojízdné měřáky a vysoké pokuty, které by hříšníky odradily.
Nerad bych však, aby to vypadalo, že tam píše z pozice nějakého zpochybňování všeho, že on ví všechno nejlépe. Většinou nabourá nějakou obvyklou představu, ale nepotírá ji, spíš se dívá, co přesně říká, jak to funguje v praxi a zpřesňuje to. Občas ale má i jasný demaskující závěr: třeba popisuje historii a slavné chvilky dělání psychologického profilu zločince, jak se to začalo dělat po válce v kriminalistice. A uzavírá, že je to jenom bluf, že ty profily nefungují, protože jsou nejednoznačné a nejsou ve skutečnosti praktické. A není to jen jeho osobní závěr, zase proti tomu staví práci akademiků, kteří se tím zabývají seriózně. (U nejednoznačnosti psychologických profilů má moc poučnou subkapitolku o tom, jak se má psát horoskop, aby se v tom každý našel. "Jste v zásadě klidná nátura, ale když nastanou ty správné okolnosti, tak vybouchnete." :-)))
Opravdu nevím, kdy mám skončit s namátkovým (a samozřejmě nepřesným) uváděním perliček, protože jich je tam moc a moc.
- Má kapitolu o kulturním významu barvení vlasů jako projevu emancipace žen a jak se to projevovalo v reklamě; píše podrobně o dámách, co vymyslely ty hlavní reklamní texty s tím spojené.
- Je tam článek, jestli se v moderních firmách nepřeceňuje inteligence u zaměstnanců.
- Dobré je pojednání o umělcích, jejichž talent se projevil až po dlouhé době, tj. nebyli mladými génii. Jejich problém je, že dlouho objektivně vypadají jako neschopní lemplové a potřebují někoho, kdo by je živil. Uvádí příklad současného slavného amerického spisovatele (já jsem o něm nikdy neslyšel), který sekl v mládí prací jako právník v realitce a začal psát. Většinou píše o Haiti, tak jezdil pravidelně na výlety na Haiti. Živila ho jeho žena, která je daňová poradkyně. Byl dlouhá léta v domácnosti, vychovali dvě děti, on se prosadil až po čtyřicítce. Do toho jezdil na to Haiti. Tenhle článek moc pěkně končí (za můj kostrbatý překlad prosím neviňte p. Gladwella):
"Sharie (to je ta mangelka) nikdy, ani jednou nemluvila o penězích, ani jedinkrát - nikdy," řekl Fountain (to je ten spisovatel). Ona seděla vedle něho a on se na ni díval způsobem, v němž bylo jasné porozumění, kolik zásluhy na "Brief Encounters" (to byl jeho první velký knižní hit) patří jeho ženě. V očích měl slzy. "Nikdy jsem z její strany necítil žádný tlak," řekl. "Ani skrytě nebo nepřímo".
- Jsou tam články o pozoruhodných experimentech s hodnocením lidí. Že třeba nějaká komise nahrávala učitele ve třídě a pak hodnotili, jak pracují. Někdo se k těm nahrávkám pak vrátil a použil jenom desetivteřinové filmečky. Pak dokonce i jen dvouvteřinové. A to hodnocení se z obrovské části shodovalo už na základě jen dvouvteřinového pohledu na někoho s tím, k čemu došli odborníci až dlouhou analýzou. Podobně byl i experiment, že dva trénovaní hodnotitelé dělali dvacetiminutové interview s uchazeči o práci. To se natáčelo. Pak zase vzali jen několikavteřinové záběry u každého zájemce, jak ťuká na dveře, otvírá a podává ruku. Tyhle kraťounké pasáže ukázali neškoleným náhodným lidem. Závěry těch náhodných lidí z prvního dojmu se prakticky nelišily od závěrů po soustředěném rozhovoru. A co to vlastně říká?
A takových věcí jsou tam desítky. Tahle knížka opravdu stojí za přečtení. Jsou tam abstraktní témata, mnoho rešerší (jsou to novinové články, takže tam děkuje rešeršnímu oddělení a korektorům New Yorker, že mu kontrolovali, aby tam nebyly faktické chyby), ale současně je to krásné vyprávění, které vždycky především ukazuje jednotlivé lidi.