Dnešní knížku si dovolím vřele doporučit. Dle mého názoru kvalitní a vydařená práce.
Byť jenom laik, troufnu si říci, že takhle čtivou pouplární publikaci na dané téma jsem ještě neviděl. Lehce esejistický, a nemohu se vyhnout slovu moderní, přístup. Chronologicky píše o životě Boleslava II. Pobožného. Drží se však jeho osudů jen volně a především vypráví o různých aspektech běžného tehdejšího života a o mezinárodních souvislostech.
Stručně nelze bohatství této útlé knihy vůbec postihnout. Notorické příhody té doby (Vojtěch - plastický obraz osobnosti!, Slavníkovci) nevynechává, ale pojednává je stručně, svěže, originálně.
Hned na počátku mě zaujala pasáž o miminech. Docela podrobně se věnuje okolnostem tehdejšího porodu a výchovy dětí v různém věku. Příklady pravděpodobných pověr spojených s novorozencem:
"V lázni otírali rodiče novorozence slamou, jíž se čistila pec, zjevně aby do nemluvněte vstoupila magická síla ohně. Do první koupele se také děcku vkládalo vejce, které se pak vmísilo do pokrmu otci, aby synka choval v lásce. Stejnému účelu sloužil útržek plodové blány, v níž se dítě narodilo. Rodička cíp odkousla zuby, rozdrtila na prášek a předložila otci dítěte v jídle. Ubohé děcko udeřila porodní babička dokonce - máme důvod se domnívat, že velmi opatrně - do hlavičky sekerkou, aby na něj přešla magická síla železa. Folkloristicky velmi důležitý prvek představuje zvyk ukázat otci nejprve palec u nohy novorozence a teprve pak jeho tvářičku. Palec u nohy je totiž místem, kde se podle tradiční víry soustřeďuje osobnostní síla každého jedince." atd.
Zdravíme pana Klíčka:-)
Pro mě osobně hodnotím jako největší přínos kapitoly o obchodu s otroky. Evidentně je to podstatná okolnost vzniku českého státu, ale ve školním dějepisu jsem ji nikdy neslyšel. Rozmach českého státu za Boleslava I. a II. byl hnán hlavně obchodem s otroky, protože to byla hlavní kořist z východní expanze. (A zastavení expanze nárazem na Poláky a Rusy, kteří šli proti, pak zdrojem hlavních problémů Boleslava II.). Nejhorší byla první doba po zajetí; popisuje se transport zajatců - nejprv pěšky (pouta na krku, na nohou jen přes noc) na lokální tržiště (Praha), kde je kupovali mezinárodní obchodníci všech vyznání. Potom nejspíš na vorech po řece na jih k zákazníkům. Zvláštní kapitoly jsou věnovány životu otroků v arabských středomořských státech, hlavně ve Španělsku, a též u Židů (v Egyptě).
Slavníkovci prý nebyli zdaleka rovnocenní Přemyslovcům; spíš to trošičku přeťáfli s ambicemi. Třeba s vlastními mincemi, kde se zobrazovali s královskou korunou (kterou tehdy nosil jen oba císaři a dočasně - kdo jiný - Polák Boleslav Chrabrý) nebo tam dávali obskurní motivy - ruka s dýkou apod. Pozn.: tato interpretace je možná překonána - článek o slavníkovské monografii viz zde.
Dalo by se pokračovat donekonečna s (nepřesným) převyprávěním různých dalších zajímavostí:
- Jako v té minulé knize, i zde se rozebírá předkřesťanské náboženství v Čechách, což byl asi perský mithrianismus (mithra = mir). Kult měl evidentně už tehdy sídlo na Hradě v Praze. Na rozdíl od jiných národů na západě Evropy však v Čechách tehdy nikomu nestálo za to cokoliv o starých zvycích sepsat; o to více lze spekulovat dnes. Hlavním centrem kultu bylo záhadné místo Žiži cca u dnešního obelisku na nádvoří Pražského hradu, snad prý ohňová svatyně Mirthry, kde se konaly rituální sněmy.
Musím citovat jednu větu o pohanském světě, jejíž formulace se mi moc líbí: "Vedle božstev nejvyšších oživovaly nekultivovanou přírodu raně středověkých pohanských Čech celé zástupy démonických bytostí nižšího řádu, k nimž patřili "běsi" a nejspíše též různě přitažlivé přízraky rodu ženského, beroucí na sebe podoby víl, rusalek či divoženek."
- Mezi mitrianisty - ahura-mazdisty přichází Bořivoj, který díky Svatoplukovým moravským vojákům přebírá vládu v Čechách, nechává se na Moravě křtít a obsazuje stabilně posvátné místo na Hradě. P. Charvát s podivem upozorňuje na to, že Bořivoj to celé musel provést dokonale, protože není znám jediný případ, že by kdokoliv po celá staletí zpochybňoval knížecí nárok Přemyslovců v Čechách.
- Dává přehled diskuse o českých historických kmenech. Je to celé sporné a mlhavé, ale jako určité skupiny příchozích uznává 4 kmeny: Čechy, Doudleby, Charváty a Lemuze. "Češi - etymologie nejasná, neví se, odkud vzalo jméno počátek. Doudlebi: výklad nejspíše z některého z turkických jazyků, snad k nám přišli v doprovodu Avarů. Charváti: původ jména íránský", asi "strážci stád. Nebyl to tedy vůbec kmen, nýbrž profesionální skupina." "Lemuzi: jméno původu keltského, jediní domácí starousedlíci." Dál to nerozebírá, ale prostý čtenář má samozřejmě hned zvýšený tlak, že tu má doložené přeživší Keltíky:-)
Doporučuji téměř bez výhrad. (Téměř proto, že se nelze zavděčit všem, zvláště v takto ne-suchém pojetí, kde se pro pobavení čtenáře hledají pokud možno poutavé souvislosti. Dvě nebo tři aktualizace se přitom možná ne úplně vydařily.)