Dnes bude úvod současně hlavní částí. Protože tuto knihu jsem prosím vyndal z popelnice.
Tak jsem rychle popadl asi čtyři kousky, co jsem tak zahlédl na povrchu, že by mohly být atraktivní retrozáležitosti. Asi mě ten pán při tom ale viděl!
Pak jsme nakládali do auta kočárek atd. A bylo tam živo, protože hned potom tam přišel nějaký vyběrač popelnic a když jsme odjížděli, tak už si tam četl.
Takže takto jsem přišel ke knize p. Pierre Boulle s názvem Fotograf. Knížka je to tenoučká. Žánrově jde o něco jako komorní thriller na téma atentátu na francouzského prezidenta republiky, do jehož přípravy se přimotá stárnoucí fotograf-invalida. Ke knize bych ještě dodal, že pointu jsem nepředvídal. Ta pointa není sama o sobě rafinovaná; když se nad knihou zamyslím, tak plyne lehce a povrchně. Ale to překvapivé vyústění terpve dodá hloubku a dokreslí zpětně myšlení vypravěče, které se jinak před tím vůbec nerozebírá.
Ještě si poznačím, že kniha je z dob poctivého úředního vydávání v Čechách, takže byť je text celkem spotřebního žánru, má medailónek autora a doslov literárního vědátora. České vydání též opatřili podivnými záumnými fotografiemi, které mi s textem moc neladily a navíc ty reprodukce jsou hodně špatné.
Toto patrně zobrazuje teroristku a invalidu.
Ještě bych uvedl, že dle doslovu je p. Boulle autorem knih Most přes řeku Kwai a Planeta opic. Nečetl jsem ani jedno, ale to druhé jsem viděl zfilmováno mnohokrát po různých kouskách - jak už to tak chodí s divnými staršími filmy, co vyplňují vysílací čas v neatraktivních hodinách. Zběhlost autora v populárním psaní je evidentní i ve Fotografovi: pokud jde o prostředí, v němž se děj odehrává, jen výjimečně a na krátké odskoky se vzdaluje od scén zahrnujících obnažené ženy v posteli.
A ještě jedna poznámka do deníčku: vypravěč se stal reportážním fotografem koncem 30. let. Píse se tam, že tehdy rozvíjející se média měla velikou potřebu fotografů, natož pak v poválečném boomu. Možná to je trošku typický osud, že v těch letech našla asi řada lidí obživu jako fotografové. Nejsem vůbec v oboru, ale laický dojem mám takový, že křivka zase klesá: že snažit se uživit jako fotograf je dnes povážlivé rozhodnutí a je to patrně každým rokem těžší.
Závěr laboratorních prací: před knihou nevaruji, je krátká.
První věta knihy: Hvězdička se zaklonila a nadzdvihla bedra na poduškách divanu, jediného kusu nábytku, který mohl v uboze vypadajícím pokoji budit iluzi přepychu.
Poslední věta (obsahuje prozrazení zápletky): Měl ještě čas udělat druhý snímek, přesně předtím, než Herst skočil na tu fúrii, pohled, ukazující z bezprostřední blízkosti prezidenta, tentokrát zasaženého smrtelně, fotografii, zachycující na věčnost všechnu hrůzu agónie, zvýrazněnou záplavou detailů, jakou žádný lovec snímků nikdy nedostal na jeden negativ, dokument, jedinečný osobitostí základního tématu, okázalostí pozadí, a jemuž zraněný orel, rozpínající křídla nad zkrvaveným tělem, dodával romatický ráz, poslední detail potřebný k vyvolání frenetické vášně široké veřejnosti a současně uznání znalců a umělců - skvělého znamení úspěchu.