Michel de Montaigne - Eseje

21. srpen 2011 | 22.40 |

O Esejích p. de Montaigne jsem nebyl nikdy formálně školen. Avšak i z pouhého samočtení jsem si dovodil, že se jedná o jedny z nejznámějších textů světové literatury vůbec.

ImageTento výbor (původně přeložený a vybraný p. Václavem Černým) vyšel v roce 1995 a to bude nejspíš i doba, kdy jsem si ho pořídil. Do Esejů se dá velice lehko začíst, ale strašně těžko se dají dočíst soustavně až do konce. Povedlo se mi to proto až nyní.

Záměrně jsem si nic nestudoval, co o p. de Montaignem napsali jiní, protože to bude stejně celá velehora vědění. Prostě si poznačím, co mě napadlo. Jenom jsem zaregistroval v každodenních rozhlasových recenzích, které poslouchám již několik let na německém státním rozhlasu, i jeden výbor z p. de Montaigne. Hovořili tam o něm v tom duchu, že to každý zná a jestli má cenu neco tak profláknutého znovu vydávat. Zmiňovali se tam hlavně o pasážích, kde píše otevřeně o různých tělesných projevech a že je to taková laciná zábava, tyto věci z něho vybírat. P. Černý však žádné takové záležitosti do tohoto výboru nevybral.

Na Esejích mě nejvíc zaujaly tři věci.

Za prvé, samotný fakt, že v 16. století někdo psal takto moderně, v duchu většinou zcela pochopitelném i mně, jednoduchému jedinci o více než půl tisíce let později. Vtipná je hned stručná předmluva, kde p. de Montaigne píše, že v esejích bude psát jen o sobě a že na tom není nic zajímavého.

Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto sbohem!

Považuji Eseje za famózní ukázku pokročilé civilizace a kladu si otázku, jak se tehdy přemýšlelo a psalo v jiných zemích, například u nás.

Po přečtení všech těch úvah p. de Montaigne na desítky námětů mi v hlavně zůstal asi jediný moment: on žil v době násilné a nebezpečné, protože ve Francii zuřila občanská válka. Byl proto na vlastní kůži přivyklý pocitu slabého pořádku a rizika, že každým dnem může přijít o vše. Proto v jeho případě není do větru, co píše o pocitu bezpečí. Má tam úvahu, že nikdy svůj dům neopevňoval ani neschovával cennosti. Přenechal ochranu nebesům a spoléhal na to, že vypadá sympaticky. Na rozdíl od svých sousedů, kteří své domy proměňovali v pevnosti, se mu nic nestalo.

Skutečnost, že tolik hájených sídel bylo vyvráceno, kdežto můj dům trvá, ve mně budí tušení, že upadla v zkázu právě tím, že byla hájena. Probouzí to v útočníkovi chuť a poskytuje to důvod: každá bdělost nese tvář válečnou. Na mne ať vpadne kdokoliv, poroučím to Bohu; tolik je však jisto, že ho sám přivolávat nebudu: můj dům je útočiště, kde si chci od válek oddychnout. Snažím se vymanit tento kout z veřejného běsnění, stejně jako před ním zachraňují jiný kout ve své duši.

Pak popisuje dvě příhody, kdy byl přepaden a již měl být zavražděn. Ale čistě kvůli svému chování a vzhledu si nakonec útočníci záměr rozmysleli a nechali ho jít. Jednou byl přepaden na cestách; už ho vedli stranou, aby ho zlikvidovali. Bylo to v době, kdy bylo dohodnuto příměří, kterému však nikdo nevěřil. Pana de Montaigne někde na cestě přepadli ozbrojenci opačné strany a zajali. On neskrýval, které straně patří, a prostě se dovolával příměří. Nakonec si vůdce přepadového oddílu vše rozmyslel, většinu věcí mu vrátil a pustil ho na svobodu. Podruhé se ho pokusil přepadnout jeho soused; pod záminkou, že prchají před pronásledovateli, se dostavil do Montaigneova domu spolu se třiceti ozbrojenci. P. de Montaigne se rozhodl, že s vetřelcem bude jednat, jako by mu věřil, byť bylo stále zřejmější, že skutečné záměry jsou jiné. 

Podnik se mu dařil, ovládal jej, a zbývalo jen dokonat úmysl. Častokrát od té doby prohlásil - neboť se neostýchal dávat věc k lepšímu, že mu dovršení zrady překazily jen má tvář a má počestná upřímnost. Vyhoupl se znovu na koně, zatímco jeho lidé na něm nepřestávali viset očima, aby jim neušlo očekávané znamení, celí ohromení, že mají být svědky, jak odjíždí a své výhry se vzdává.

Posledním tématem, o kterém bych si rád učinil poznámku, je výchova. K výchovným zásadám se vrací opakovaně. Hned v úvodní kapitole, která je nádherná a čte se sama (pro mě by stačilo, kdyby byla v nějaké malé pěkné knížce samotná), vzpomíná na výchovu, která se dostala autorovi. Potvrzuje se tam moje hypotéza, kterou jsem si navrhl při sledování osudů různých výjimečných umělců: že zpravidla jsou to děti rodičů, kteří ještě pracovali v občanských povoláních, ale byli silní podiviní a vybočovali z normálu.

P. de Montaigne blahořečí svému otci, který kladl veliký důraz na liberální výchovu a pečlivé vzdělání svého syna. Třeba zavedl pravidlo, že s děckem se mluvilo v celé domácnosti jenom latinsky (kdo jak uměl, což bylo většinou hodně špatně), takže měl latinu jako rodnou řeč. To mu umožnilo seznámit se s kompletními klasickými antickými autory zcela bez námahy. (Nedávno někdo říkal při popíjení v práci, že má nějaké šílené známé, kteří - byť umí sami jen průměrně anglicky - hovoří na své dítě jenom anglicky. Říkal jsem na to, že to je samozřejmě šílené, ale je to evidentně staletími prověřené a jen velké sebezapření přináší velké plody.)

Sám p. de Montaigne má následující rady ohledně výchovy a vzdělání:

- Dobrý otec, jímž mě Bůh obdařil - dostalo se mu ode mne za jeho laskavost pouze vděčnosti, zato je to však vděčnost opravdu vřelá -, mě hned od kolébky poslal k vypěstění na jistou chudou vesnici svého panství a tam mě ponechal po celou dobu, kterou dítě tráví u chůvy, ba ještě o něco déle, navykaje mě tak nejskromnějšímu a nejlidovějšímu způsobu života. Nikdy neobstarávejte sami výchovu svých synů, zvlášť ji nesvěřujte svým ženám; dovolte, aby je formoval osud zákonitostí lidovou a přirozenou, ponechte lidovým zvyklostem, aby je vycepovaly v střídmosti a přísnosti.

- Je názorem platným pro každého, že není rozumné vychovávat dítě na klíně rodičů. Taková přirozená láska je příliš rozněžní a změkčí, a to platí i o rodičích nejmoudřejších. Nejsou schopni ani trestat dětské chyby, ani snést pohled, jak je dítě vychováváno drsně a odvážlivě, což se i sluší. Neodvedli by mu dovolit, aby se ze svých cvičení vracelo zpocené a zaprášené, napilo se teplého, napilo se studeného, a také by nesnesli pohled, jak sedá na vzpurného koně nebo se staví proti neurvalému sekáči s rapírem v ruce nebo poprvé vypaluje z hákovnice. Zde totiž není léku: kdo z něho chce vychovat řádného muže, naprosto ho nemůže v tomto mládí šetřit a zhusta musí porušovat příkazy lékařství. ... Zvyk snášet námahu je totéž co zvyk snášet bolest. ... Je třeba dítě navykat strastným a drsným cvikům, abyste je obrnili proti strastem a drsnostem koliky, vypalování ran, žaláře a mučení. Neboť žaláře a mučení se jim může jednou dostat, ty čekají na dobré lidi jako na špatné, to záleží na povaze časů. Právě dnes se o tom přesvědčujeme. Kdo potírá zákony, ten hrozí odřít z kůže a zpověšet právě ty nejřádnější.

Ohledně výchovy jsem vybral úmyslně takové pasáže, které jsou z dnešního pohledu trochu extrémnější. Nejsou ale pro knihu vůbec typické: v jedné kapitole tam naopak formuluje ideál vzdělávání, který se myslím do velké míry shoduje s běžný ideálem našich dnů.

Knihu doporučuji; pro mne by naprosto postačovala první kapitola, kde vzpomíná na svoji výchovu a dětství. Pak už mě to bavilo méně; některé kapitoly prakticky vůbec - zvláště náboženské úvahy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře