Minulý rok jsem nepsal na blog o svých výletech; samotnému mi pak chybí, že si nevyberu pár fotek a nezapíšu začerstva cestovní dojmy.
Letošní výlet jsem podnikl osamoceně, bez rodiny. Paní mangelka si přála u příležitosti kulatého výročí navštívit Island. Na Island se mi nechtělo, tak jsme se dohodli, že se na výlet rozdělíme. Já jsem si vybral Bretaň, region, který mě už docela dlouho láká k osobní návštěvě.
Na týden jsem se tak poprvé dostal na soustavnější pobyt do Francie. Země mě velice potěšila; lidé jsou nejen štíhlí a elegantní, ale v běžném styku i zdvořilí a ohleduplní. Velice jsem se potěšil, když jsem poprvé v životě použil francouzštinu, kterou jsem se před čtvrstoletím učil.
Jak je mým zvykem o dovolené, kupoval jsem si každý den místní noviny; francouzské listy se mi velice líbily. L‘Equipe je výtečně psaná o sportu, Le Monde a Le Figaro jsou též dělané s rozmyslem a čtou se jedna radost. Jelikož jsme přijeli v den prezidentských voleb, byl hlavním tématem v novinách p. Macron. Utkvěl mi velký článek na dvě stránky v Le Monde, kde popisovali čtyřleté působení p. Macrona v investiční bance Rotschild.
Jediným podivným zvykem francouzských novin je, že uvádějí citáty, ale neříkají čí citát to je. Články jsou tak plné výroků různých "zasvěcených osob" nebo "lidí z okolí" apod.
Dovolenková konzumace: tisk, kafe dopoledne v tržnici a u moře na pláži v Quiberonu.
Dvojky vína pro zahřátí na túrách po atlantických útesech; i v tomto neprémiovém žánru byl obsah velice pitelný.
Na ubikaci mi většinou běžel TV infokanál BFMTV, kde jsem - vedle pěkného vizuálu - ocenil uživatelsky příjemné kombinování popisků a mluveného slova.
Do Francie jsem razil především za historií. Dobře si pamatuju, jak nám na fakultě říkali "Francie - země klasické historie". Musel jsem na toto označení myslet prakticky pořád. Nic výstižnějšího se o mém dojmu z návštěvy Bretaně říct nedá: pole se stovkami menhirů, dolmeny a jiné neolitické megality. Proti tomu máme u nás několik jednotlivých kamenů. Bretaňská historie nabízí římské potýkání s bretaňskými Kelty, u nichž jsou dochovány názvy pěti kmenů a jejich lokality. Následuje příchod nových Keltů z Ostrovů na konci římské doby - Bretonců, kteří prchali před saskou germánskou invazí do Anglie. Bohaté (a chaotické) historii celého raného středověku dominují nájezdy a usazení Normanů. To všechno zčásti v době, kdy v naší historii nemáme po století vůbec žádnou, nebo jen minimální slovní informaci. Proti tomu Bretaň má staletí mocenských her mezi bretonskými vévody (případně králi), Normany (z této strany Kanálu a později i ze druhé strany Kanálu ve funkci anglických králů), Franky či později Francouzi, včetně podstatné části Stoleté války, to vše do spojení Bretaně s Francií v 15. a 16. století, napřed personální unií, pak politickou unií - avšak s velkou autonomií Bretaně, až do francouzské revoluce, která teprve plně integrovala právně Bretaň do Francie.
Nejslavnějším menhirovým polem je asi Carnac (vpravo dole), turisticky však téměř nemá smysl tam jezdit.
Pole je nepřístupné, návštěvníci se dívají přes plot z chodníku u silnice. Hezčí jsou jiná a též bohatá volná
pole v okolí bez velkého turistického ruchu (pěkné venkovské místo Kerzérho, prostřední tři snímky).
Moc pěknou chvilku klidu jsem prožil u dolmenu La Roche aux Fées (Vílí kámen, vlevo nahoře).
Měl jsem osobní radost, že se mi každý den zájezdu dařilo večer si jít zaběhat z ubikace. Jelikož jsme spali každou noc jinde, vždy v jiné pobočce řetězce sociálních přespávacích kontejnerů u dálnice daleko od centra, viděl jsem při večerních bězích několik velikých domečkových předměstí či přímo satelitů. Byly pro mě zajímavým zážitkem, neboť v obdobných místech jsme dříve též bydleli.
Moře je pro mě vždycky vzácné a příjezd k němu je slavnostní.
O to větší dojem jsem měl z oceánu. Po celou dobu byl nečekaně zcela klidný, hladina byla bez vln, jako na rybníce.
Že budou ve Francii hezké dálnice a silnice, to jsem celkem čekal. Ale nečekal jsem fantasticky nízký kopřivový index. Běhání po obytných předměstích připomínalo spíše návštěvu parku; všude posekané trávníky, upravené křoviny, stromy, záhony - netuším, kde francouzské obce berou na takto velkorysé udržování veřejné zeleně. K tomu bezchybně provedené veřejné prostory: i na vesnici a předměstí velkorysé 3 - 4 metrové chodníky po obou stranách silnice, přechody pro chodce, značené pruhy pro kola. Toto se mi vždycky moc líbí. Přitom večerní předměstí byla ale naprosto vylidněná, ani jsem neviděl světla v domech. Za celý běh jsem téměř nepotkával ani auta, natož chodce.
A samozřejmě to hlavní: všude ty nejkrásnější kamenné, případně hrázděné domečky, jaké si člověk představí.
Kýč neexistuje.
I přes všechny pozoruhodnosti Bretaně však nejzajímavější na zájezdu bylo pozorovat ostatní účastníky v našem autobusu. Nestává se mi to v mých letech často, ale byl jsem téměř nejmladším ze skupiny. Bylo fantastické vidět vysmáté padesátníky a hlavně šedesátníky - a úplně nejvíc hlavně šedesátnice - jak se nacházejí v reálně existujícím stavu osvícení. Užívají si každou vteřinu svého života. Zajímají se o všechny a o všechno, všem přejí vše nejlepší, čuchají ke kytkám, které míjejí, hlasitě a znalecky obdivují každou popínavou růži u kamenné zdi. Zdůrazňoval jsem ženy, protože bylo zábavné, jak mnohé z nich byly spokojené zejména z konečně nabyté samostatnosti, kdy nemají na krku manžele či děti a mohou si dělat, co chtějí.
Empiricky jsem si tak ověřil, že něco bude na výzkumech, které ukazují, že životní spokojenost se u většiny lidí vyvíjí po křivce ve tvaru "U", kdy dno se nachází kolem 43 až 44 roku (viz článek na blogu zde).
S kostely a katedrálami je to podobně jako s menhiry: je jich spousta, jsou skvělé a hodně staré.
Typicky bývají z 12. století, přitom už byly postavené na místě starších románských kostelů, které
navázaly typicky na kostel či hrob svatého z doby římské.
Poznávací autobusový zájezd je trochu zvláštní formát trávení volného času a nejsem si jistý, kdy ho budu zase opakovat. Ale současně bych řekl, že to není ani nijak hrozný zážitek, před kterým bych své vrstevníky či mladší lidi varoval.
Hradů spousta, starých, velkých a pěkných. Pro českého zájemce o historii je myslím
fascinující, že třeba takoví Rohané, kteří jsou zapsáni jako významní hráči raně středověkých
válek každého z každým, drží svůj Josselin dodnes a bydlí tam jako lidé z masa a kostí.
Děkuji za pozornost a přeji čtenářům i sobě hezký počátek teplého období tohoto roku.