Staří mistři (Thomas Bernhard)

18. leden 2015 | 07.00 |
› 

Při poslední návštěvě u p. bratra jsem si z jejich úžasné knihovny půjčil poslední román p. Bernharda.


staří mistřiRomán má krásný název "Staří mistři", podtitul zní Komedie. Název odpovídá obsahu, protože se z největší části odehrává ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu. Starý mistr byl v době psaní téhle knihy i sám autor: používá všechny své osvědčené stylové prostředky suverénně a lehce. Text je - jako obvykle - psán kompletně dvojmo lomenou nepřímou řečí, kdy celé vyprávění odpracuje někdo jiný než vypravěč a samotný vypravěč to též už jen čte napsané od původního posluchače. Hovoří pořád starý p. Reger, který žije z majetku bohaté manželky, píše hudební recenze do Timesů a celý život chodí každý druhý den chodí do Uměleckohistorického muzea, kde sedí dlouhé hodiny před Tintorettových obrazem Muž s bílým plnovousem. Jeho posluchačem je soukromý učenec p. Atzbacher, který celý život chystá filozofickou beletrii, ale zatím ji nedokončil a nikomu neukázal žádné napsané části.


P. Reger postupně kritizuje jednotlivé rakouské instituce a společenské skupiny: školy a učitele, politiky, justici, noviny, umělce, vyšší vrstvy a nižší vrstvy. Všichni jsou hulvátští, povrchní a celkově nesnesitelní.


Rakušan se geniálně vyzná v přetvářce, dokáže vůbec geniálně sehrát divadlo, řekl Reger, předstírá cokoli, aniž by tím ve skutečnosti byl, a to je pro něj nejcharakterističtější. Rakušan je na celém světě oblíben, aspoň dodnes oblíben, a celý svět, abych tak řekl, se z toho stále může pomást, právě proto, že je nejzajímavějším evropským člověkem, přičemž je ale také vždy tím nejnebezpečnějším. Rakušan je s největší pravděpodobností vůbec ten nejnebezpečnější člověk, nebezpečnější než Němec, nebezpečnější než jiní Evropané, Rakušan je bezvýhradně ten nejnebezpečnější politický člověk, to dokazují dějiny, on to byl, kdo také vždy přinesl Evropě největší neštěstí a ve skutečnosti velmi často i celému světu. Rakušana, který je pořád sprostý nacista nebo stupidní katolík, i když ho třeba považujeme za zajímavého a jedinečného, nemůžeme pustit k politickému veslu, řekl Reger, protože u takového vesla přivede Rakušan vždy vše bezpodmínečně do absolutní propasti.


Zábavné je toto rozhořčení myslím hlavně v pasáži o rakouských spisovatelích.

A rakouští spisovatelé, jeden jako druhý, nemají vůbec už co říci, a navíc neumějí ani ty nicotnosti napsat. Ani jeden z dnešních rakouských spisovatelů neumí psát, všichni si vzájemně lžou odporně sentimentální a epigonskou literaturou, řekl Reger, píší, ať jsou kdekoliv, píší štýrský a salcburský a korutanský a burgenlandský a dolnorakouský a hornorakouský a tyrolský a vorarlberský šmejd a s touhou po slávě ho vkládají nestoudně mezi desky svých knih, pravil Reger. Dřepí ve vídeňských obecních bytech nebo na příležitostně pronajatých korutanských usedlostech nebo v zastrčených komůrkách štýrských dvorů a píší šmejd, epigonský, páchnoucí, prázdný a bezduchý rakouský spisovatelský šmejd, řekl Reger, jehož patetická hloupost smrdí až do nebe, pravil Reger.


I přes tyto negativní výlevy se však nakonec p. Reger ukáže jako postava sympatická a jako nositel docela dojemné love story.


Staří mistři se mi velice líbili, mohu je doporučit.


První věta knihy: Ačkoli jsem byl s Regerem domluven v Uměleckohistorickém muzeu až na půl dvanáctou, byl jsem tam už v půl jedenácté, abych ho, jak jsem si už před časem předsevzal, mohl jednou nerušeně pozorovat z takřka dokonalého úhlu, píše Atzbacher.

Poslední věta: Představení bylo strašlivé.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře