Jak mne napálil katolický vojenský lékař

23. leden 2008 | 22.59 |
Dnešní úkol na blog je náročný - psát o polemice liberálů s katolickými konzervativci za republiky.

Zkusím tím nějak šikovně proplout.

durych-polemikyMám docela v oblibě sborníky staré publicistiky. A ve veřejné knihovně si člověk neužije příliš nových skvělých knih, a rád sáhne celkem po čemkoliv aspoň trochu čitelném. Tak jsem přišel k výboru článků Járy Durycha Polemiky a skandály. První polovinu vydal jako sborník už sám autor (pod názvem Ecce, homo), druhou polovinu doplnil současný editor.

Musím říct, že ta první polovina mě dostala. Četl jsem si v poklidu dovolené, jak vychvaluje v jednom článku Karla Čapka, v dalším zase vynáší do nebes Švejka, dál zase schvaluje, že ze slávy ustoupil Otokar Březina a Viktor Dyk. Trochu jsem se divil, ale psal to v takové abstraktní pindací úrovni, že jsem si říkal, že možné je všechno.

Naštěstí ten sborník obsahuje vždy i výběr reakcí a recenzí. Až teprve z těch recenzí mi došlo, že celá ta knížka byla psaná ironicky jako jeden velký sarkasmus a že ve skutečnosti Durych nenáviděl Čapka, Františka Langera a Švejka tak strašně, že mu to stálo za sérii kvazi-pochvalných esejí.

Zbytek článků je pak již psán vážněji a jenom potvrzuje, že na Čapka útočil vždy a jakkoliv, včetně napadání kvůli zdravotnímu stavu:

Jsem vojenský lékař. Muži jsou pro mne rozděleni do tří skupin, A, B a C. Poznal jsem za dlouhá léta, že každá z těch skupin má svou vlastní morálku. A, B a C. Nikde se o tom nedovíte, v žádném služebním předpise, ani v důvěrném, ani v tajném. Jest to moje poznání vlastní. Jsou ovšem případy, kdy lidé s klasifikací A žijí podle morálky C a lidé s klasifikací C žijí podle morálky A, ale typ zhruba zůstává typem. Čtu tedy Karla Čapka nikoliv jako spisovatel, nýbrž jako vojenský lékař. Poznávám jeho C a bojím se. Bojím se všeho, co jest C. Umím si představiti, co by se stalo, kdyby se morálka C zalíbila povětší části národa. Před tím nás zachovej Bůh. (1937)

Jenom bych rád zdůraznil, že nemám problém s tím, že my, štátskripli s modrou knížkou, jsme nižší tvorové a zasloužíme si opovržení. Například u nás v zaměstnání je tato hierarchie jasně daná, víme, že budeme navždy bažanti, a jsme s tím smířeni (mimo jiné proto, že jsme početně v drtivé přesile). Jenom teda útočit tímto způsobem na Karla Čapka je asi možné, ale nikoliv z pozice rovného s rovným.

Durychovo zaměstnání ve státní správě se vine celou knihou. Opakovaně se dovolává toho, že nemůže psát otevřeně a kritizovat Masaryka, protože by tím porušil zákony (jednak zákon na ochranu republiky a jednak služební předpisy vojska, které tehdy zakazovaly politickou činnost; a ani nemohl veřejně kritizovat vrchního velitele).

To je asi jediné trošku přijatelné odůvodnění té formy sakrastických pochval v první části, neboť jinak to - přinejmenším na mě - působilo jako magořina.

Mám obecně ten dojem, že vždy, když se někdo snaží psát jako svůj názorový odpůrce, tak to dopadá jako slabomyslná karikatura. Z hlediska toho, že jsem mu napřed skočil na lep a neodhalil ten sarkasmus (při druhém poučeném čtení už jsem ten vtip pochopil!:o)), mě trošku potěšilo, že jsem nebyl sám. Stalo se to i některým dobovým recenzentům, dokonce i Čapkově vydavateli.

Jak vybranou, rafinovanou a jemnou ironii mají tyto Durychovy kritické pamflety, dosvědčuje nejlépe fakt, že vydavatel bratří Čapků otiskl si jeho paličský článek ve svém nakladatelském listě jako pronikavé a pochvalné ocenění.

Jsou tam i zmínky, že Durych byl opakovaně kázeňsky projednáván kvůli svým článkům, ale zjevně se mu celkem nic nestalo, kromě toho, že se mu nedařila kariéra.

Nabízí se samozřejmě základní otázka, když měl takový vysoký etický standard a nemohl svobodně psát kvůli služebním povinnostem, proč se tedy nezkusil živit jako privátní lékař a nepsal volně.

Přínosem té knihy je, že člověk vidí před sebou existující exemplář českého konzervativce, kterého rozpaluje do běla jakákoliv oslava Husa, opakovaně ho popuzuje, že v cizině vychází Švejk a Čapkova dramata, a který ve španělské občanské válce straní Frankovi.

Bohužel jsem si Durycha moc vysoko jako publicistu nezařadil, protože píše předvídatelně a ne moc dobře. V zásadě je to jen negativ těch povrchních liberálních klišé ve stylu Hus byl prostě kacíř a jakákoliv účast vlády na oslavách výročí upálení je provokace. Moc ostrovtipu neprojevil ani vůči západním totalitám a bohužel napsal pár věcí schvalujících nacismus; třeba v roce 1938 psal:

Minuly doby, kde se v Berlíně hrál Švejk, přičemž se naši vzdělanci rozplývali jako žluknoucí máslo. Dávno již tato obludná kultura byla v Německu vypleněna ohněm. Zato se naši vzdělanci pohoršovali, přijali emigranty, ubrali nám pro ně to, co nám patřilo, posmívali se Němcům, kteří uprostřed bídy vstali k novému životu a odvrátili se od úpadkového cizího hospodářství, od úpadkové cizí kultury. Těžko jest chtíti, aby se nyní naši Němci dohodli s naším zednářstvem, s naší Volnou myšlenkou, s naší předstíranou humanitou, která mobilizuje celý svět pro popravu jednoho anarchisty, ale blahovolně přihlíží vraždění tisíců křesťanů kdekoliv na světě. A nelze se diviti, že tito Němci jsou pohoršeni pomocí poskytovanou rudému Španělsku i přerušením řádných styků s Portugalskem, poněvadž vědí, že z těchto věci by mohly snadno vzniknouti věci větší, při nichž by oni neradi trpěli za naši neprozíravost.

Zdá se mi tedy, že Durych neobstojí ani s odstupem času a po kolapsu většiny čechoslovakistických a bolševických plánů ve srovnání s oponenty, které si vybral, tj. s Čapkem a Haškem. Z mého pohledu prohrál jasně i jako autor beletrie, v tomto směru sleduju hlavní proud, tj. od Durych mi moc neříká, zatímco Čapkovy a Haškovy povídky jsou stálicí mého čtenářského repertoiru. Pokud jde o publicistiku, tak Čapek a Hašek se též mýlili (Jára H. dost často:o) ), nicméně mýlili se podstatně košatěji a zábavněji. Sebrané spisy těchto pánů jsou poutavé i ve spoustě dobových detailů. U Durycha jsem jako jediný orignální drobný postřeh zaregistroval zálibu ve starých prostých životopisech svatých.

Související odkazy: O Čapkově publicistice jsem psal zde (Josef) a zde (Karel), o Haškovi zde, o polemice o smyslu českých dějin zde.

Zpět na hlavní stranu blogu