Jako mnoho jiných, i já jsem fanouškem mistrovského románu p. Haška. Jak známo, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války zůstaly nedokončeny.
Někdy v 90. letech jsem též viděl na německé televisi několik dílů seriálu o p. Švejkovi. Pamatuji si dodnes, jak jsem byl zvědav na to německé (nebo rakouské, to už nevím) seriálové zpracování. Ale byl jsem z něho naprosto zmatený, protože Švejk tam žil na ruském statku a jezdil na povozu pracovat na pole: ani jednu scénu jsem nepoznal. Teď už vím, že seriál byl podle p. Vaňka.
Už je to dost let, co jsem si v Levných knihách zakoupil Vaňkovu knihu Osudy dobrého vojáka Švejka v ruském zajetí a v revoluci. Je dost tlustá. Několikrát jsem sbíral morálku a snažil se ji přečíst, ale nikdy jsem se moc daleko nedostal. Až nyní.
Jsou dobré důvody, proč Vaňkova Švejka nečíst:
- nemá prakticky žádné kvality, které má předloha p. Haška. P. Vaněk sepsal svého druhu fan fiction: zachoval dosti věrně podstatné rysy hlavní postavy, tj. i u něj je p. Švejk za všech okolností klidný, bere věci, jak přicházejí, minulost neřeší, budoucnosti se nebojí, je loajální k lidem v okolí, ženám se vyhýbá, pořád vypráví historky. Pan Vaněk však již nedokázal napodobit Haškovo jazykové mistrovství, humor, esprit, styl a stylizaci;
- obzvláště Vaňkův humor zcela bez vtipu je hodně smutný. Dodržuje formálně proud drobných historek z vlasti, tak jako je vypráví i kanonický p. Śvejk. Avšak tak hrozně pokleslý humor čtenáře nepotěší.
"Vy, pánové," promluvil Švejk, "připomínáte mi jednoho sedláře z Pankráce, kterej v neděli vodpoledne dycky říkal ženě: 'Tak jdu z domova. Buď pudu na Lišku, nebo k Benzetovům, nebo k Pěti králům, nebo k Palivci, nebo k Šenflokovům, nebo k Bachorovům, nebo do Černýho pivovaru. Kdyby se něco stalo, tak do jedný tý hospody pro mě pošli.' Ale vona pro něj nikdy neposlala, voni jí ho vždycky přinesli domů v etui, protože von si dal vždycky šest šestáků stranou a k tomu cedulku s adresou, aby vobecní zřízenci věděli, kam ho mají dodat. Až pak jednou ho našla v Botiči utopenýho a vzadu na cedulce za kloboukem měl napsáno, že i těch šest šestáků propil a že ho to mrzí, jít na Pankrác pěšky."
Při práci na statku poznává Švejk saunu, kterou měl i statkář na venkově - kromě sauny je vše ostatní ruské zobrazeno jako zaostalé.
Jaké by tedy mohly být důvody, proč si tuto nudnou knihu přečíst?
- Hlavním důvodem je možnost uplatnit se společensky. Každému se někdy přihodí ta nehoda, že se ocitne na večírku u stolu, kde nesedí žádná žena. Pokud udělá tu chybu a neodejde raději spát, dříve nebo později se každá chlapecko-chlapecká debata dostane ke Švejkovi. Co čtenář, to nekonečný výklad Švejka - na tomto poli nelze zaujmout. Ale máte-li přečteného navíc i Švejka Vaňkova, diskusní trumf je jistý.
- Dalším přínosem pro mě byl právě kontrast s geniální prací p. Haška. Až doslovné přízemní líčení týchž záležitostí od p. Vaňka mi ukázalo, jakou spoustu zážitků p. Hašek vynechal, přestože byly dramatické, jedinečné a drsné. Zdánlivě přízemní a lidový kanonický Haškův Švejk až teprve ve srovnání se skutečně přízemním a lidovým Švejkem p. Vaňka se mi ukázal v plné virtuozitě, se kterou ho p. Hašek vytvořil; pochopil jsem, jaký exkluzivní poetický tanec a mistrovská malba p. Haška byla potřeba, aby vytvořil nadčasově srozumitelný humoristický román ze světové války, který se přitom dokázal ubíjející každodennosti války tolik vzdálit.
- Nečetl jsem žádnou legionářskou literaturu, takže mám chabé povědomí o tom, co prožili čeští zajatci v Rusku za první světové. Mám dojem, že p. Vaněk vzpomínku zachytil pro budoucí věky velice věrně. Postupem času se stává situace zajatců stále zoufalejší. V románu prožijí zajatci jen málo jiného než hlad, špínu, nemoci, zimu, vši a jinou havěť a násilí. Střídají se nekonečné pochody a vlakové transporty: hlavní část děje se odehrává v Omsku.
- Zajímavé je i zobrazení válečného Ruska pohledem českých zajatců: neustále se vracející motiv ruských důstojníků rozkrádajících veškerý státní majetek, včetně oděvů, jídla a peněz určených pro zajatce, ale i pro samotné ruské vojáky.
Generál se svým adjutantem spravovali intendantská skladiště západní fronty a zajatci jim přivezení měli nahradit ruské vojáky, poslané na frontu, při skládání mundúru, bot, cukru, konzerv a překládání všeho toho zboží ve skladištích. Kleptomanie, kterou domníval se adjutant vyčíst z tváří nových dělníků, mohla je znepokojovat plným právem, neboť generál i s adjutantem kradli nejdřív dohromady rukou společnou a nerozdílnou a pak ještě každý zvlášť, aby o tom druhý nevěděl.
Proto kapitán Bojkov na otázku generála řekl vyhýbavě: "Snad se mýlím, ale to mě činí podezřívavým, že jsou tak nazí. Smím vám říci, že by bylo dobře, kdybychom je radši napřed sami oblékli a obuli? Dáme-li mu to jednou, neukradne to třikrát!"
"Vzal jste mi moji myšlenku," vážně zadumán pronesl generál, "a bude dobře uskutečnit ji ještě dnes. Odpoledne, Vasil Petrovič, vydejte jim po dvou garniturách prádla, po páru bot, mundúru a čepici. Aby se lišili od našich vojáků, dejte jim na záda namalovat čísla. Přikažte, ať písaři udělají seznamy rot a každý ať dostane své osobní číslo!"
"Slúšaju, Vaše Vysokoprevoschoditělstvo!" odvětil kapitán zvučně. Kdyby se byl generál ohlédl za ním, jak jde ke skladištím, byl by viděl, jak si mne ruce. S transportem přijelo zajatců šestnáct set, šest set jich zůstane ve Vitebsku, ostatní jdou na okopy. Nic jim nedá, tisíc párů bot, dva tisíce párů prádla zbude mu ve skladišti na úhradu zlodějen, z kterých už sám dostával strach. A ihned nechal vyklepat a podepsal příkaz, aby šestnáct set garnitur bylo připraveno a ze skladišť vydáno jemu k dispozici k oblečení zajatců.
Kapitán Bojkov se chystá ve Vitebsku ztlouct Švejka,
který kradl oblečení ve skladu.
- Pozoruhodná je i scéna s návštěvou rakouského Červeného kříže v táboře: dámy přinášejí zajatcům dárkové balíčky, vyhradí si však, že napřed je dávají Němcům, Italům, Maďarům a Rumunům, až později dávají podstatně horší balíčky Čechům.
- Československé legie nehrají u p. Vaňka vážnější roli: do zajateckých táborů občas zajdou agitátoři a visí tam plakátky, ale zajatci nejeví žádný zájem, jsou zcela apatičtí. Až nakonec se jednoroční dobrovolník Marek do legií přihlásí. Ale legie zobrazeny v knize nejsou, Marek píše Švejkovi jen jeden dopis.
- Podtitul sice slibuje i Švejka za revoluce, ale tento příslib není naplněn. Pouze malinká část v samotném závěru ukazuje ohlas únorové revoluce proti carovi, jak se projeví ve městě Gomel, kde se hrdinové právě nacházejí. Bolševická revoluce ani anabáze legií v knize nejsou.
- Posledním důvodem by snad mohl být i ten zbrklý a horkou jehlou šitý happy end, že p. Švejk se dostane ve zdraví do Prahy a domlouvá si s p. Palivcem mariáš U Kalicha. Já mu takový dobrý konec přeji.
Kniha je ilustrována p. Ladou. Moc ji nepoporučuji, ledaže ct. čtenáře osloví některý z argumentů pro.