Dnes se mi částečně vysvětlila jedna má drobná běžecká záhada.

Jako dítě jsem se zimních sportů bál, protože se při nich padá a musí se při nich namáhat tělo. Až v dospělosti jsem s nimi trochu začal a dělají mi radost.

Dnes mám první výročí běhání. Přesně před rokem, na loňský státní svátek, jsem poprvé vyběhl. To si zaslouží veliký bilanční záznam v deníčku. (Poté, co již samozřejmě proběhla oslava krásným výběhem do slunečného, ale chladného svátečního dopoledne.)

Jak máme poslední léta zase průměrnější reprezentaci, tak mě soutěže národních týmů tolik nebaví. A nechávalo mě chladným i blížící se mistrovství světa. Ale v pondělí jsme dali s chlapci v práci jednu první takovou stručnou rozborku situace, a začal jsem se těšit.

Na svém deníčku nemohu pominout významnou událost v životě každého mladého - ale i méně mladého - muže. A sice, že jsem poprvé uběhl 15 km.

Na internetu si tento článek troufnu. I když mezi přáteli naživo bych neotravoval s řečmi, jak se potácím směšné vzdálenosti směšnou rychlostí. Spoléhám na to, že čtenáři jsou odolní.

Jednak se chci pochlubit, že jsem se už propracoval s běhací aplikací na konec, tj. k 5 km. Čili jsem prošel tu pověstnou cestu z gauče na 5K.