Neviditelný meč, mocná aristokratka...

1. prosinec 2007 | 01.45 |
› 
a interdimenzionální zbrojnice - by bylo dokončení nadpisu, kdyby mi to tento systém dovolil.

Co bych Vám tak teď napsal. Není to růžové, to vůbec. Ale asi už to bylo i horší.

Ještěže brak vychází pořád, už ve 13. pokračování.

obrazekOhledně tohoto dílka z pera pana Žambocha se mi vybavuje jedno utkvělé podobenství. Jako by si brazilský fotbalový hračička nadhodil tenisák a začal s ním dělat nožičky, hlavičky atd. Ovládá ten míč dokonale a bez znatelného úsilí. Nikam se nežene, nekope žádné góly. Jenom vytváří samoúčelné a zábavné figury. Užasle ho pozorujete. Dlouho se předvádí. Pak chytne míč do ruky a prostě odejde.

Právě tak v pokračování Prokletí legendy, které nese název Dámská hra, se děj posune jen o docela malý kousek. I na tom malém kousku si autor ale bohatě vyhrál. Navíc teda v hodně tlustém provedení a za dvojnásobnou cenu oproti běžnému džejefkejovi.

Aristokratka a senior agentka Andrea de Villefort bere neviditelný meč a jde proti military oddělení Agentury a jde a jde a jde a jde. Za ní zůstávají hlavně údy a krev.

Naštěstí Andrea patří k hodným. Dělá to všechno jen proto, že míluje českého superagenta Johna Francise Kováře. I když teda, když se objeví starší, ale zachovalý a schopný judist-karatist, tak nedělá okolky. Ale John je stejně ve vyhnanství a v minulém dílu též se zabával s tamější dočasnou zaměstnavatelkou důkladně, takže je to v tomto směru fifty-fifty. A dej fem ten fek - vlastně to jsem odbočil.

Ještě bych zdvihnul až vyzdvihnul jako zábavný prvek, že pan autor projevil natolik světaznalost, že alespoň nechal pravidelně bojovnice zvažovat i v těch nejvypjatějších okamžicích vhodné oblečení a jeho barevné sladění. Do krvavého boje prý nejlepší fialový kabát, poslouží dvakrát: jelikož správná agentka chodí v upjaté minisukni, neměla by kde schovat meč; a za druhé na tom by neměly být vidět tolik fleky při odchodu z práce.

Zpět na hlavní stranu blogu