Úvahy osamělého keyboardisty

Dnes jsem slaměný vdovec, neb rodina odjela za dědou druhým do Blanského lesa. Chtěl jsem si večer napsat blog, ale zvlčile jsem si pustil TV a díval jsem se na ten vynikající dlouhodobý dokument o manželích od paní Třeštíkové.

No, ale nebudu to odkládat a zkusím všechna tři témata nějak pojmout stručně.

1. Choteč

Dnes se mi absolutně nechtělo dělat, tak jsem to večer nelámal a vyjel si radši na kole. Dost dobře to byl asi první popracovní večerní výjezd v novém bydlišti. Přikládám tomu velkou váhu, protože kolo myslím člověka zžije s okolím jako nic jiného: kde bicykl, tam vlast.

Rychle, ale zodpovědně jsem přemýšlel, co hodnotného bych tak zvládnul při výjezdu v sedm večer (bohužel nemám světla, v důsledku absence Sargo jsem neměl ani klíče od kočárkárny, a ani reflexní vestu - ale nedal jsem se a klíče si půjčil u sousedů). Nakonec jsem se rozhodl pro Choteč.

Kostel sv. Kateřiny v Chotči.(foto z mobilu - následující též)

Už jednou jsem tam na kole dojel a pohled na tamní kostel mi utkvěl. Narozdíl od tehdy jsem byl dnes odhodlán vyjet až na vršek přímo ke kostelu.

Nejhezčí kostel v okrese Praha - západ.

Nebyl jsem zklamán, i když jsem si ho pamatoval větší. Objevil jsem navíc jednu pěknou polní cestu v blízkém okolí. Stihl jsem to ještě slušně za světla, tak jsem si nad Chotčí otevřel svého prvního Radlera v životě, kterého jsem si koupil tuhle jen tak. Ani jsem nevěděl, jak přijde vhod.

Slunečnicové pole už jsem dlouho nemíjel.

2. První přenocování bez mámy

Aspoň stručně se vrátím k víkendu, kdy jsme se v sobotu spontánně rozhodli, že nemá cenu jezdit z chalupy od našich domů a že tam zkusíme přespat. Jáša to zvládal naprosto bravurně - babí a zejména děda mu stačili ke štěstí a po rodičích se vůbec neptal.

Na chalupě je možnost pracovat s vodou v mnoha podobách.
Mytí auta je hodně vysoko v hitparádě "co lze dělat s vodou".

Ještě lepší je studna. Zejména, když ji děda pootevře. Pak člověk může vytvořit třeba most.

Seriozní výzkumík pak ale věnuje hoďku samozřejmě vážnějším věcem.
Hlavně házení trávy a kamínků dolů do hlubin.

3. Keyboard

Jako dítě jsem dostal od našich keyboard Casio a strávil jsem s ním velký kus života. Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, jestli by mě to ještě bavilo i dnes.

Jak se tak postupně zbavujeme splátek dluhů, tak dochází maličko i na rozhazování za hračky. Nakonec jsem v sobotu koupil v KV z druhé ruky od bratrova známého dosti základní model Yamaha PSR-295.

Musím říci, že stát se vlastníkem keyboardu s reproduktorama a zabudovaným doprovodem není citově úplně nejlehčí situace. A nehraje už pak velkou roli, že je to navíc výběhový low end model. Tento kus umělé hmoty mě řadí jednoznačně mezi lidi, co opravdu, ale opravdu nemají talent a vkus na hudbu. Ty zvuky jsou podivné a těžko se zbavit při hraní slabého vnitřního hlásku, že vaše duše je právě znásilňována inferiorními diletanskými zvuky. A aby to bylo ďábelštější, tak takové ty primitivní doprovodné styly poskytují iluzi, že si lze něco zahrát i bez jakéhokoliv umu.

Prostě mistr světa na Yamahu PSR-295 vypadá takto (propagační předváděcí video mého nového stroje). Podotýkám, že se jedná o prezentaci, na níž pracoval jistě tým profesionálů, jehož cílem bylo zobrazit keyboardistu jako příčetného inteligentního jedince:

A teď si dosaďte, jak vypadá uživatel nízké kategorie bez reklamní stylizace.

Ale s tím prvním náporem rozporuplných pocitů jsem se vyrovnal statečně a brkám si. Konečně - od čeho jsou sluchátka. Jenom je to teda dost velkej krám do našeho bytu.

A ta zásadní otázka zůstává: je takové trávení času opravdu pořád ještě morálně méně závadné než třeba konzumace alkoholu?

Ale kdo ví, co nás čeká. Třeba zjistím, že hraní na pohřbech a svatbách bude pro mě jednou to pravé, co by mě naplňovalo. Takže určité životní možnosti to PSR otevírá:-)