Na prvního máje jsem si dopřál osobní výlet. Jelikož všude bylo zavřeno, nemohl jsem odeslat přátelům pohledy. Napíšu tedy alespoň krátký článek na blog.
Když jsem byl o vánocích u našich, prohlížel jsem si tam katalog cestovní kanceláře. Řekli mi, ať si vyberu nějaký cyklozájezd, že ho budu mít jako dárek.
To mě lákalo. Když jsem měl loni v létě dva měsíce volno při změně práce, jako hlavní splněné přání jsem si plánoval jet na koloběžce rakouskou částí Dunaje po cyklostezce a už jsem byl v pokročilé fázi plánování, když jsem nakonec změnil názor a nejel jsem tam.
Při vánočním listování katalogem jihočeské cestovní kanceláře jsem si všmil, že nabízejí formát zájezdu, který je na první pohled zvláštní, ale zaujal mě: brzy ráno vyzvedne autobus účastníky s koly a odveze je k Pasovu, kde lidé nasednou na kola; večer je pak autobus zase vyzvedne u Lince a odveze domů. Přesně toto jsem si představoval: zajet se podívat na dunajskou cyklostezku, ale nemít s tím žádné složité plánování, nic s sebou nebalit, nikde nespat a netrápit se v sedle několik dnů po sobě.
Autobus s přívěsem na kola. Milevsko, 03:15.
Vstávání bylo krušné.
Zájezd jsem si objednal a vykonal. Mám z toho pěkný zážitek. Též mě potěšilo, že jsem udělal loni správné rozhodnutí, když jsem nakonec upustil od plánu strávit celý týden jízdou podle Dunaje. I když je dunajská cyklostezka velice pěkná, tak přeci jen šlapání v sevřeném údolí podle řeky mi připadá jednotvárné. Druhý den už by mě asi nebavilo. I při mém jednodenním výletu mi přišlo osvěžující, když se stezka za Aschau odklonila od řeky a vedla venkovskou oblastí. Tam jsem si připomněl druhou věc, kterou na Rakousku obdivuji, a sice jak promyšleně hospodaří v krajině. Přestože tam vydělávají na turismu, daří se jim udržet zemědělský charakter oblasti. Takže turista na kole míjí statky, kde žijí vícegenerační rodiny, které tam pracují, potkáváme typické babičky v zástěře, které jdou něco dělat do kůlny, jezdí traktory, běží motory zavlažovacích systémů, cítíme vůni pole nebo posekané louky.
Vždycky si říkám, jestli jsme se nemohli ve staré širší vlasti ještě něčemu přiučit, než jsme se vydali vlastní cestou.
Cyklostezka je vedená moc hezky: bezprostředně u řeky,
z kola je vidět kolem.
Při jednodenním výletu jsem se vyhnul jednotvárnosti a užil jsem si ty hlavní klady. Především jsem si uvědomil, že se rád vždy podívám do německy mluvících zemí, jaký tam je pořádek, asfalt hladší a bez hrbolů a ďůlků, tráva zelenější a učesaná do rovnoběžek apod. V tomto směru mě dunajská cyklostezka - přinejmenším na tom 86 km úseku, který jsem projel - uspokojila.
Vodní elektrárna Jochenstein. Čistému vše čisté: takže postavit si v 50. letech
společnou německo-rakouskou elektrárnu ve stylu starého hradu, to bylo
jistě myšleno na oslavu obnovené samostatnosti Rakouska na Německu...
Nejen, že byly všude vysypané odpadkové koše, nebyl nepořádek kolem Jausenstationen, ale dokonce nebylo plevelem zarostlé ani okolí cyklostezky. U plevele bych se zastavil: jsem sváteční cyklistický výletník a myšlenka cyklostezek se mi velice líbí. V praxi však mívám zážitek z jízdy po nich smíšený, protože často jsou sice draze postavené, ale už je nikdo neudržuje. Člověk jede sice po hezké silničce bez aut, ale nikam nevidí, protože po obou stranách bují směs různých velkých plevelů. Zaplevelené okolí kazí dojem z cyklostezky podél Ohře u Chebu, stejně jako na polabské cyklostezce z Děčína do Ústí; ale o moc lepší to u Labe nebylo ani v části z Drážďan do Čech.
Nejsem v Rakousku spokojen, dokud nevidím místní mládež jezdit v tlupách na prdících skútrech.
Líbí se mi, jak je tato chvíle jednotná a společensky zjevně závazná.
Jeden můj kamarád z bývalé práce, s nímž jsem podobné zásadní otázky diskutovali (mnoho let), vyvinul dle takovýchto úvah spolehlivé měřítko postupu civilisace k německému ideálu a nazval je "kopřivový index". Pokud ve veřejném prostoru existují podivná zákoutí, o která se nikdo nestará, jsou zaplevelená a zanesená, mají vysoký kopřivový index a jsou zaostalá.
Okolo Dunaje byl kopřivový index fantastický, blížil se téměř nule.
Staré zelené dveře v Aschau.
Ještě si poznačím, že jsem se zájmem pozoroval nástup elektrokol v praktickém nasazení. A docela se mi to líbilo: při cykloturistice je ideální, když se jí věnují celé rodiny nebo alespoň páry společně. Rozhodně u Dunaje jsem moc samostatných cyklistů nepotkal, většinou jezdili v párech. A elektrokolo otevírá nové možnosti: pokud je hlava rodiny šlachovitým cyklistickým šílencem, může nyní jezdit na kole opět s manželkou. Stačí když jí pořídí elektrokolo: on se nenudí, ona se netrápí.
Pro mě to znamenalo, že mě předjížděli všichni: na normálních kolech byli všichni trénovanější než já. A ženy a invalidé měli elektrokola.
Highlight každého výletu - kafe. Nesmí chybět ani na blogu.
V Rakousku jsem neváhal ani vteřinu, co ke kafi: samozřejmě štrúdl.
Nevěděl jsem, že bývá s tvarohem. Byl skvělý.
Zaujalo mě, že obsluha v Rakousku hostům tyká. (Pokud tedy netykali jenom mě, ve stylu jako někteří Češi tykali dříve Vietnamcům!) Líbilo se mi to. Zapadalo mi to do celkového pocitu, že místní kladou důraz na příjemnosti života.
Přeji čtenářům i sobě hezký druhý květnový prodloužený víkend.