Mluvit u cimrmanovských her o okřídlených výrocích je nemožné, protože jsou okřídlené od prvního do posledního slova. Ale jestli jsou některé sentence okřídlenější než jiné, tak mezi nejokřídlenější určitě patří: nepište mi a pokud možno nepište vůbec.
Obsah dnešní knihy by tímto heslem byl v podstatě vystižen.
Po knize Jana Lopatky s názvem Posudky jsem hmátnul v knihovně čistě z rozjívenosti. Je to soubor jeho lektorských posudků pro vydavatelství z doby cca od 1965 až do 90. let. Tyto texty nebyly určeny k publikování - jsou to stručná hodnocení rukopisů, které vydavatelství dostávalo.
Namísto Adalberta Kolínského a Járy da posuzoval autor takového Ing. Josefa Vejdělka (Cirkusáci a kavalíři), Janu Salabovou (Kandidát existence) nebo Augustina Bartoše (Ženy na cestách). Že vám tato jména nic neříkají? Ano, patrně nebyly nikdy tisknuti a dle posudků se tak stalo právem.
Původně jsem si říkal, co vlastně číst na posudcích odmítajících neznámé práce grafomanů z před čtyřiceti let. Avšak četlo se to překvapivě skvěle a jedním dechem. Lopatka pěkně formuluje a je vidět, že má přiměřeně přesnou, ale i přiměřeně novému otevřenou, představu, v čem jsou kvality literatury. I když přesněji se tu dozvíme, v čem kvality rozhodně nejsou.
Většinou konstatuje na necelé jedné stránce, že autor evidentně touží strašně psát, ale hmmm, ... nemá talent.
Zvlášť ve starší době je vidět, že nakladatelství přesně nevěděla, jestli je jejich úkolem prodávat bestsellery nebo jenom špičkovou kvalitu. Je docela absurdní nechávat psát posudky od takovéto kapacity na detektivky, sci-fi nebo dívčí romány. Úplně se tomu ale ani Lopatka asi nebránil. Delší rozbory má hlavně u posudků, proč a jak znovuvydávat foglarovky. Ty doporučoval. Osobně pak měl slabost i pro Bondyho.
Zábavné je i pozorovat opakující se obraty v jednotlivých stanoviscích. Strašně často používal slovo diblík. Vím, že ho lze občas zaslechnout. Ale upřímně tuším jen velice málo, co přesně se pod slovem diblík míní.
Obsah dnešní knihy by tímto heslem byl v podstatě vystižen.
Namísto Adalberta Kolínského a Járy da posuzoval autor takového Ing. Josefa Vejdělka (Cirkusáci a kavalíři), Janu Salabovou (Kandidát existence) nebo Augustina Bartoše (Ženy na cestách). Že vám tato jména nic neříkají? Ano, patrně nebyly nikdy tisknuti a dle posudků se tak stalo právem.
Původně jsem si říkal, co vlastně číst na posudcích odmítajících neznámé práce grafomanů z před čtyřiceti let. Avšak četlo se to překvapivě skvěle a jedním dechem. Lopatka pěkně formuluje a je vidět, že má přiměřeně přesnou, ale i přiměřeně novému otevřenou, představu, v čem jsou kvality literatury. I když přesněji se tu dozvíme, v čem kvality rozhodně nejsou.
Většinou konstatuje na necelé jedné stránce, že autor evidentně touží strašně psát, ale hmmm, ... nemá talent.
Zvlášť ve starší době je vidět, že nakladatelství přesně nevěděla, jestli je jejich úkolem prodávat bestsellery nebo jenom špičkovou kvalitu. Je docela absurdní nechávat psát posudky od takovéto kapacity na detektivky, sci-fi nebo dívčí romány. Úplně se tomu ale ani Lopatka asi nebránil. Delší rozbory má hlavně u posudků, proč a jak znovuvydávat foglarovky. Ty doporučoval. Osobně pak měl slabost i pro Bondyho.
Zábavné je i pozorovat opakující se obraty v jednotlivých stanoviscích. Strašně často používal slovo diblík. Vím, že ho lze občas zaslechnout. Ale upřímně tuším jen velice málo, co přesně se pod slovem diblík míní.