Ani to nečtěte. Dnes to bude obzvláště obyčejné.
Obzvláštně obyčejným se stává již pravidelný zájezd do Varů za babičkovstvem. Prarodiče se aktuálně sluní v obnovené vlně veliké přízně.
Gauč, matrace, prkno a děda - základní prvky vydařeného dne.
Dalším základem je vyvařování a obskakování. Polívku snědl samostatně.
Je celkem evidentní, že si mrňous užívá poměrně nezakrytého lumpačení. Nikde jinde jsem ho neviděl skutečně hodiny a hodiny bez přestání lítat a skákat, jako na gauči u babičky a dědy.
Há, babička si nechala dát na hlavu látkovou plenu. (Nejsem škodolibé batole, jsem zcela nevinné batole.)
Rozhodně nemá potom problémy s usínáním. Rodičové využili zaneprázdněnosti potomstva ku lázeňskému poflakování. Napřed nostalgicky v Ovo baru. Ani nevím, zda byl někdy zrušen. Ale pamatuju si ho, že to byla v raném dětství pravidelná zastávka po něčem, ale nevím po čem. Možná po plavání.
Ovo bar - ceny mírné, obsluha vlídná.
Do Ovo baru jsme šli jen na skok cestou do nové (možná ne nové, ale pro nás nové) čajovny 1000 a 1 noc, o jejíž existenci nám řekl pan prátr. Je hned naproti Ovo baru a celkem nezklamala.
Ech, to čajovnické povalování se v přítmí.
Jako obvykle jsme čajování využili ku důkladnému finančnímu plánování.
Neděli jsem pak věnoval plně pokusu o obnovenou prezentaci sebe sama jakožto otce, neboť ty pracovní pauzy jsou cítit, že člověk postupně trošku driftuje do role občasného strejdy. Začali jsme hned ráno v 9:00 v Človíčkově, zatímco matka doma relaxovala u domácích prací. Přestože doma nadšeně volal "děti" a "hop hop" (zde ve smyslu trampolína), na trampolínu nechtěl a celkem se mu nechtělo ani do ničeho jiného. Tak jsme dlouho seděli, mlsali žervé na klíně a očumovali.
Dnes ten konzum nešel od srdce.
Po bohatém poledním šlofíku (3 hodiny 30), který se poslední týdny stal opět normou v podstatě zpět na úroveň kojence, jsem usoudil, že nádraží nic nezkazí. (Navíc Sargo jevila tendenci si ještě aktivně zarelaxovat). A tak vás, milí čtenářové, čeká další nadílka snímků z nádraží Nučice.
U semaforu (jistě jsem teď porušil nějak hrubě dopravní terminologii a pan DJ mě vyzve na souboj).
Šli jsme na to systematicky. Napřed jsme si objasnili důkladně všechny základní věci jako výhybky, závory, semafor a detašovanou budku toho pána, co řídí tenhle konec nádraží.
Západ slunce, voda, pláž. V pozadí detašovaná budka.
Potom jsem vyhlásil házení kamenů do louže. Bylo to velice úspěšné a stačilo nám to na půl hodiny.
Spokojenost.
Potom jsem si dále řekl, že jsou věci, co jsou podstatný. Zejména pak, že v tomto věku nelze dítko oblouznit mrzkým penízem. Mám pocit, že zatím nejvíc jsem potěšil před časem lezením po vagónu. Tak jsme šli zase lézt po vagónu.
Never change the winning team.
Tím jsme se plynule dočkali i příjezdu vlaku. Což je celkem úspěch, neb na naší trati jezdí pouze jedna lokálka.
Jó, děcka, v tomhle jsem se něco s mámou najezdil. To už bude dneska takových... no... nejmíň tři měsíce.
Cestou zpátky jsme se stavili už potmě na hřišti a trénovali jsme nové slovo "karkulka". Navazuje to na velkou oblibu pohádek, ke které jsme se již též propracovali. Byť teda oficiální kódové označení pohádky o červené Karkulce je "babi", jako že jde za babičkou.
Ještě lepší než moje hrací.
Večer jsme pak ještě věnovali několika magickým úkonům s nářadím, nesvítícími žárovkami a výpravou do komory. Takže populistická nabídka by měla být celkem kompletní. Jáša mi na všechny práce obětavě nosil jeho hrací vrtačku. Když jsem pak vytáhl svoji, tak chvilku koukal, jak stojí vedle sebe. Pak vzal tu hrací a podal mi ji, ať ji někam odnesu, že s hračkama fakt nebude ztrácet čas.
Obzvláštně obyčejným se stává již pravidelný zájezd do Varů za babičkovstvem. Prarodiče se aktuálně sluní v obnovené vlně veliké přízně.
Gauč, matrace, prkno a děda - základní prvky vydařeného dne.
Dalším základem je vyvařování a obskakování. Polívku snědl samostatně.
Je celkem evidentní, že si mrňous užívá poměrně nezakrytého lumpačení. Nikde jinde jsem ho neviděl skutečně hodiny a hodiny bez přestání lítat a skákat, jako na gauči u babičky a dědy.
Há, babička si nechala dát na hlavu látkovou plenu. (Nejsem škodolibé batole, jsem zcela nevinné batole.)
Rozhodně nemá potom problémy s usínáním. Rodičové využili zaneprázdněnosti potomstva ku lázeňskému poflakování. Napřed nostalgicky v Ovo baru. Ani nevím, zda byl někdy zrušen. Ale pamatuju si ho, že to byla v raném dětství pravidelná zastávka po něčem, ale nevím po čem. Možná po plavání.
Ovo bar - ceny mírné, obsluha vlídná.
Do Ovo baru jsme šli jen na skok cestou do nové (možná ne nové, ale pro nás nové) čajovny 1000 a 1 noc, o jejíž existenci nám řekl pan prátr. Je hned naproti Ovo baru a celkem nezklamala.
Ech, to čajovnické povalování se v přítmí.
Jako obvykle jsme čajování využili ku důkladnému finančnímu plánování.
Neděli jsem pak věnoval plně pokusu o obnovenou prezentaci sebe sama jakožto otce, neboť ty pracovní pauzy jsou cítit, že člověk postupně trošku driftuje do role občasného strejdy. Začali jsme hned ráno v 9:00 v Človíčkově, zatímco matka doma relaxovala u domácích prací. Přestože doma nadšeně volal "děti" a "hop hop" (zde ve smyslu trampolína), na trampolínu nechtěl a celkem se mu nechtělo ani do ničeho jiného. Tak jsme dlouho seděli, mlsali žervé na klíně a očumovali.
Dnes ten konzum nešel od srdce.
Po bohatém poledním šlofíku (3 hodiny 30), který se poslední týdny stal opět normou v podstatě zpět na úroveň kojence, jsem usoudil, že nádraží nic nezkazí. (Navíc Sargo jevila tendenci si ještě aktivně zarelaxovat). A tak vás, milí čtenářové, čeká další nadílka snímků z nádraží Nučice.
U semaforu (jistě jsem teď porušil nějak hrubě dopravní terminologii a pan DJ mě vyzve na souboj).
Šli jsme na to systematicky. Napřed jsme si objasnili důkladně všechny základní věci jako výhybky, závory, semafor a detašovanou budku toho pána, co řídí tenhle konec nádraží.
Západ slunce, voda, pláž. V pozadí detašovaná budka.
Potom jsem vyhlásil házení kamenů do louže. Bylo to velice úspěšné a stačilo nám to na půl hodiny.
Spokojenost.
Potom jsem si dále řekl, že jsou věci, co jsou podstatný. Zejména pak, že v tomto věku nelze dítko oblouznit mrzkým penízem. Mám pocit, že zatím nejvíc jsem potěšil před časem lezením po vagónu. Tak jsme šli zase lézt po vagónu.
Never change the winning team.
Tím jsme se plynule dočkali i příjezdu vlaku. Což je celkem úspěch, neb na naší trati jezdí pouze jedna lokálka.
Jó, děcka, v tomhle jsem se něco s mámou najezdil. To už bude dneska takových... no... nejmíň tři měsíce.
Cestou zpátky jsme se stavili už potmě na hřišti a trénovali jsme nové slovo "karkulka". Navazuje to na velkou oblibu pohádek, ke které jsme se již též propracovali. Byť teda oficiální kódové označení pohádky o červené Karkulce je "babi", jako že jde za babičkou.
Ještě lepší než moje hrací.
Večer jsme pak ještě věnovali několika magickým úkonům s nářadím, nesvítícími žárovkami a výpravou do komory. Takže populistická nabídka by měla být celkem kompletní. Jáša mi na všechny práce obětavě nosil jeho hrací vrtačku. Když jsem pak vytáhl svoji, tak chvilku koukal, jak stojí vedle sebe. Pak vzal tu hrací a podal mi ji, ať ji někam odnesu, že s hračkama fakt nebude ztrácet čas.