Sulzkogel a Stubaiský ledovec

31. srpen 2015 | 23.29 |

Od čeho má člověk blogýsek, kdybych sem nenapsal o svém prvním výletu do Alp.

Dohodl jsem si v práci minulý týden na poslední chvíli ještě jeden den dovolené na pátek, a tak poslední prázdninový víkend jsme si prodloužili. A jelikož moji úžasní rodičové byli ochotni nastavit týdenní hlídání staršího dítka o další tři dny hlídání obou dítek, popadli jsme s mangelkou šanci za pačesy a zorganizovali si výpad do Alp, o kterém jsme už nějakou dobu uvažovali, a dokonce bez dětí.

Konkrétní destinaci ovlivnila kolegyně Eithné, když nám dala tip na knihu Alpské třítisícovky, což je moc pěkně dělaný turistický průvodce po několika desítkách alpských třítisícových vrcholů, na které vede cesta (a nejsou tedy jen pro horolezce). Zvolili jsme opatrně hned túru č. 1, která je v průvodci označena jako vhodná pro uvedení do světa třítisícovek. Konkrétně šlo o horu Sulzkogel nad lyžařským střediskem Kühtai.

Tušil jsem, že jako osoby kondičně na spodním okraji množiny alpských turistů to nebudeme mít lehké. Tak jsme si dopřáli alespoň výtečné ubytování v prakticky novém apartmánu rovnou v místě samém, abychom měli příznivé podmínky pro přípravu a nemuseli na start jezdit autem. S ubytováním jsme byli velice spokojeni: nevzal jsem nejlevnější, takže jsem čekal, že bude slušné. I při takových očekáváních jsme se dočkali několika příjemných překvapení; hlavně umístění přímo na nejvyšším místě kühtaiského sedla, luxusní velikost, terasa s výhledem přímo směrem, kam jsme se chtěli vypravit, kuchyně vybavená skoro lépe než doma atd.

kuhtai1

Zleva: Osvětlená recepce našich apartmánů brzo ráno (bylo tam pečivo k snídani).
Výhled z terasy (vypadá jako fototapeta); nahoře je hráz horní nádrže.
Skupina našich apartmánů, v popředí pasoucí se krávy.
V Kühtai jsou krávy, ovce a kozy s alpskými zvonci všude,
dělají všudypřítomnou zvukovou kulisu.
Též je všude údaj o nadmořské výšce sedla - 2020 m n. m.

Přijeli jsme do Kühtai v pátek po poledni: trochu jsme se mrcasili po obci, koupili v turistickém obchodě obligátní vkusný suvenýrový hrnek.

Prošli jsme se též po dolní přehradní nádrži, která je hned vedle obce. Bylo už po osmé hodině, když jsme si prohlíželi cedulku na elektrárně u nádrže, když přišel nějaký místní chlapík a ptal se, jestli bychom se chtěli podívat dovnitř. Napřed jsem si nebyl jistý, jestli si nedělá ze mě legraci, protože na cedulce bylo, že prohlídky jsou vždy ve středu od 14 hodin. Myslel to ale vážně. Tak jsme měli sami pro sebe soukromou prohlídku celé přečerpávací vodní elektrárny: je to fantastická věc, v podstatě by Tyroláci měli mít elektriku zadarmo. Svezli jsme se výtahem až dolů, jestli si dobře pamatuju, tak to bylo do někam do mínus šestnáctého patra. Vyfasovali jsme špunty do uší a stáli jsme metr od dvou metr tlustých hřídelí turbín, které byly odkryté a točily se před našima očima a děsivě hučely.

Šli jsme i do velína, který vypadal přesně, jak má vypadat velín elektrárny, případně kosmické lodi Enterprise (rozhodně křeslo dispečera bylo dělané přesně dle modelu kpt. Kirka). Ve velínu nám pán ukazoval, že elektrárna dělá 2 x 130 MW. Připadá mi to hodně; zvlášť, když si člověk uvědomí, že to celé běží samo jen díky tomu, že potok teče z vysoké hory. Ptal jsme se pána, kolik lidí tam dělá, a říkal, že teď má službu sám, ale přes den tam pár lidí je. Měl službu a evidentně se pekelně nudil, protože to prostě všechno běží samo. Když jsem se díval na točící se hřídele turbin, tak jsem musel myslet na to, jak zoufalá je ve srovnání s tím naše metoda roztáčení turbín na výrobu elektřiny: že kopeme uhlí pochybné kvality za cenu zničení celého kraje, toto všechno někam složitě vozíme a potom pálíme. Jak zoufale směšné, upachtěné a neefektivní ve srovnání s lehkostí, s jakou pracuje potok padající z výšky 400 m! A to celé prosím přímo v horském turistickém středisku, kde o existenci takové velké industriální záležitosti na povrchu (jen o pár desítek metrů výše) nikdo nic neví - jen přírodu zdobí dvě přehrady lidských rozměrů. Tu dolní jsem večer oběhl a dokola to byly stěží tři kilometry.

Výpravu na naši první třítisícovku jsme vzali odpovědně: trémou jsme vůbec nemohli dospat, pečlivě jsme se sbalili a deset minut před začátkem provozu jsme ráno v sobotu stepovali u lanovky. Příručka Alpské třítisícovky popisovala túru na Sulzkogel jako lehkou: při použití lanovky měla trvat tři hodiny nahoru a dvě a půl hodiny zpět, převýšení mělo být 700 m. Jelikož turistické zkušenosti máme minimální, nevěděli jsme přesně, co si pod tím představit.

sulzkogel1

Optimistické počátky výpravy na Sulzkogel. Kdo využije lanovku, začíná u hráze horní nádrže.
Vyhlídky dolů na sedlo, vlevo spodní nádrž, u které je elektrárna.
Pohled zpět na horní nádrž (a sedící nejmenovanou turistku).

Večer jsem si pročítal ještě nějaké weby s radami pro začínající alpinisty. Upozorňovali, že když je o víkendu Kaiserwetter, tak cesty na populární vrcholy mají být přecpané turisty. Počasí jsme měli více než královské, ale nemůžu říct, že by na cestě byly davy. Za celou dobu jsme na svahu (nepočítám spodní pasáž u přehrady, kde se procházelo ještě několik dalších lidí) nepotkali myslím moc víc než třicet lidí. Což mi připadá během sedmi hodin v pohodě.

Nakonec se však vylezení na Sulzkogel ukázalo nad naše síly: pořád jsme zpomalovali, až se mangelka zcela zastavila. Sice do poslední chvíle hovořila, že v žádném případě to nevzdáme. Ale šli jsme už čtyři hodiny, vrchol jsme viděli vysoko v dálce nad sebou a bylo evidentní, že na něj v současné kondici nemáme. Chvilku jsme uvažovali, zda bych si odběhl na vrchol sám, jak to na přesně stejném místě udělal i jeden starší pár, kde paní seděla na kameni a čekala na pána, až dobude vrcholu a vrátí se. Sice jsem ještě nějakou sílu měl, ale slunce pálilo a měl jsem vážné pochyby, že to ještě zvládnu. 

sulzkogel2

Cesta na Sulzkogel se zvedala a byla postupně náročnější.

Rozhodnutí, že to otočíme, bylo osvobozující a najednou jsme euforicky hopkali zpět.

Těžko říct, kam až jsme dospěli: když jsme se rozhodovali na svahu, jestli pokračovat, dívala se Sargo na telefon a ukazoval nadmořskou výšku něco přes 2600 m n. m. Podle GPS hodinek, na které jsem zaznamenával trasu, jsme došli někam do 2840 m. Nikdy se nedozvíme přesný údaj, i malá odchylka v určení pozice má strmém svahu samozřejmě velký dopad na určení nadmořské výšky. Osobně bych tipoval, že jsme byli reálně někde na polovině mezi oběma těmi čísly, někde tak kolem 2700 m: na vrcholek zbývalo ještě pohledem proklatě hodně metrů - já bych řekl, že takových dobrých ještě 300.

sulzkogel mapa

Záznam trasy z GPS hodinek.

Tím pádem bylo nedosažení cíle sice nepříjemné, ale ne moc frustrující, protože jsme udělali pro dosažení vše a neudělali jsme žádnou vážnou chybu nebo blbost: plánovali jsme dobře, trasa se dala jít normální chůzí, vyrazili jsme ráno hned, jak to šlo, počasí bylo dokonalé, měli jsme dobrou výbavu a šli opravdu, jak to šlo. Jen jsme už nemohli pak dál. Hlavně jsme nechtěli dát podnět k nějakému dalšímu článku v novinách o zachraňování potřeštěných českých turistů, kteří přecenili své síly. Ale přeci jen mě mrzelo, že jsme se plahočili po kamené suti v uzavřeném údolí a nedočkali jsme se odměny v podobě vyhlídky na alpské panorama všude okolo, která by se nám otevřela až nahoře.

Neděle byla pro mě trochu obtížná psychicky, protože bylo pořád nádherně, chtěl jsem využít vzácné příležitosti, ale současně jsem pochopil, že se těžko budeme pouštět do nějakých dalších větších akcií. A ještě ke všemu pod naší terasou ráno projížděl Ötztálský cyklomaraton, takže od rána po většinu dopoledne byla uzavřena jediná silnice přes údolí. Čili jsme startovali se zpožděním a bylo potřeba dorazit nějak ještě i domů.

Dlouho jsme váhali, zda se nestavit na nejvyšší německé hoře Zugspitze, kam jezdí lanovka. Ale zarazilo nás hned vstupné, protože dva lístky na lanovku by stály 2800 Kč. A k tomu se všude psalo, že lanovka na německé straně Zugspitze nestačí kapacitně a je potřeba o víkendech s hezkým počasím počítat prý s čekáním dvě až tři hodiny. Sice návštěva nejvyšší německé hory, navíc cestou domů, nás velice lákala, ale toto jsme si odpustili.

Nakonec jsme zvolili mastňácký výlet na ledovec Stubai, kde je luxusní lanovka až na vyhlídkovou plošinu ve výši přes 3200 m n. m. a vstupné bylo proti Zugspitze poloviční.

stubaier gletscher

Dolní stanice lanovky na Stubaiský ledovec. Horní stanice lanovky -
na skále vpravo nad budovou je vidět vyhlídková plošina Top of Tyrol.
Cedule z vyhlídkové plošiny.
Pohled z předposlední stanice lanovky nahoru přes ledovec:
vlevo Schaufelspitze (na kterou jsem vylezl), vpravo skalka s vyhlídkovou plošinou.

Cesta tam naplňovala moje noční můry ohledně trávení slunečných nedělí: bylo poledne, čas běžel a my jsme viseli v zácpě na dálnici v Insbruku a pak různě bloudili na placených dálnicích a před námi byla návštěva potenciálně dosti pochybné a drahé atrakce.

Návštěva stubaiského ledovce něco stojí: k lístku à 25 euro je potřeba připočítat mýtné za most přes Brenner (platili jsme tam 2 a zpátky 3 eura) a vjezd na silnici do údolí (3 eura). Ale nakonec cestovních útrap a nákladů nelituji, bylo to tam opravdu krásné. I jen pro rychlou návštěvu hlavních atrakcí by i dospělým bez dětí stěží stačil jeden den: cestou údolím je krásný vodopád Grawa, ke kterému vede několik stezek různých vzdáleností.

A s potěšením jsem zjistil, že na samotném stubaiském ledovci není člověk odkázán jen na vyjetí lanovkou a koukání z vyhlídkové plošiny. Hned vedle je vrchol Schaufelspitze (3333 m n. m.). Zasvítily mi oči - bylo mi jasné, že nakonec přeci jen jednu třítisícovku vylezu po vlastních, byť trochu legračně z lanovky skoro až nahoru. Převýšení od nejvyšší stanice lanovky nahoru bylo nějakých 120 m a pro mě to bylo naprosto akorát. Vylezení nahoru a dolů mi trvalo hodinu a čtvrt; byla to zabíračka a nahoře se mi adrenalin musel vylévat po litrech. Abych to řekl decentně, nejsem úplně prost závrati, a chození na to úplném vrcholu hory tak nebylo pro mě zadarmo.

schaufelspitze

Schaufelspitze - 3333 m n. m. Vpravo nahoře šipkou označen já, jak tam lezu.
Odměna nahoře a obligátní vrcholové selfíčko.

Nahoře na ledovci by se dalo strávit aktivně spoustu času: evidentně lze jít ještě nejméně na jeden malý vrcholek pár set metrů vedle, za ním bylo vidět ještě malebné údolí s jezírkem; je možno též jít po stezkou po ledovci na jednu stanici lanovky níž či až úplně dolů na parkoviště. 

Všechno to vypadá snadno, ale vždycky jde o převýšení několika set metrů. Třeba od parkoviště u lanovky dole nahoru na vyhlídkovou plošinu je celkový výškový rozdíl 1500 metrů a lze to vylézt, jsou tam cesty. Teoreticky to vypadá normálně, ale docela pochybuju, že bych to vyšel za jeden den: z turistiky ve vlasti nejsem zvyklý na kopce, které bych nevyšel za jeden den.

Závěr: cílem výpravy bylo vyzkoušet si, co vlastně Alpy jsou a co reálně v nich jsme schopni podnikat jakožto začátečníci a másla. Zjistili jsme spoustu praktických věcí a máme už celkem konkrétní představu, jaké jsou zhruba naše možnosti. O túrách na třítisícovky si ale bez tréningu můžeme nechat zatím jen zdát :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec hospodynka 01. 09. 2015 - 10:46
RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec eithne 01. 09. 2015 - 11:06
RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec jn 01. 09. 2015 - 16:33
RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec jarmik 01. 09. 2015 - 21:25
RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec jre 01. 09. 2015 - 22:30
RE(2x): Sulzkogel a Stubaiský ledovec jarmik 02. 09. 2015 - 07:04
RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec eva 02. 09. 2015 - 12:08
RE(2x): Sulzkogel a Stubaiský ledovec jarmik 02. 09. 2015 - 18:15
RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec hlander 02. 09. 2015 - 18:20
RE(2x): Sulzkogel a Stubaiský ledovec jarmik 03. 09. 2015 - 07:52
RE: Sulzkogel a Stubaiský ledovec lentilka®sdeluje.cz 07. 09. 2015 - 05:26
RE(2x): Sulzkogel a Stubaiský ledovec jarmik 07. 09. 2015 - 09:25