P. Bernharda jsem objevil pro sebe teprve před pár lety, když jsem si náhodou půjčil jeho knihu v knihovně, protože měla hezké provedení obalu. Dnes mohu prohlásit, že se stal jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Kdo ví, jestli ne dokonce tím úplně nejoblíbenějším.
Vápenka je jeden z delších textů, které jsem od tohoto autora četl. Přesto se mi též velice líbil, nemám k němu připomínek. Popisuje osud podivínského manželského páru Konradových, kteří žijí v bývalé vápence na rakouském venkově. Vynikající je opět koncepce nepřímého vyprávění, dokonce dvojmo nepřímého: jak se postupně ukáže, příběh vypravuje pojišťovací agent, který prodává životní pojistku mj. dvěma známým p. Konrada, a to p. Froovi a p. Wieserovi. Veškeré zamotané úvahy a vzpomínky p. Konrada jsou tak podány pojišťovacím agentem jenom podle toho, co mu o reprodukovali na střídačku p. Fro a p. Wieser.
K vápence lze dorazit pouze z východu, to je pozoruhodné, i když co je vlastně pozoruhodného na tom, že lze k vápence dorazit pouze z východu, řekl prý Konrad Wieserovi, na jedné straně to pozoruhodné je, na druhé straně to pozoruhodné není, všechno je na jedné straně pozoruhodné, ale na druhé straně to pozoruhodné vůbec není. Wieser si údajně přesně vzpomíná na ono je pozoruhodné, není pozoruhodné; ze severu stejně jako ze západu vápenka ideálně hraničí s vodní hladinou, na jihu se ideálně přimyká ke skále.
Velice mě to takto baví. Ale kdyby třeba p. Tolkien tímto způsobem psal Pána prstenů, tak by p. Jackson se svým filmem byl letos někde u šestého dílu a p. Bilbo by pořád ještě slavil narozeniny...
Možná bych si troufl říci, že Vápenka je ještě o kousek upovídanější než jiné texty p. Bernharda, které jsem četl. Přitom jde o jasnou prózu, nejsou tu žádné přesahy do poezie.
Ještě jedna ukázka; týká se hlavního motivu knihy, a sice, že hrdina p. Konrad se snaží jako samouk celý život vymyslet a sepsat dokonalou studii O sluchu. Což se mu nedaří.
Potíž údajně není v tom mít něco v hlavě, všichni v hlavě mívají, a to až do konce života, ty nejpříšernější věci, složité je převést tyhle nejpříšernější věci na papír. V hlavě může mít člověk cokoli a každý má ve skutečnosti v hlavě všechno, jenže na papíře má málokdo aspoň něco, řekl prý Konrád stavebnímu radovi, říká Wieser. Zatímco ve všech lidských hlavách hnízdí ty nejpříšernější věci, na papíře se objevují jenom ty nejubožejší, nejsměšnější, nejhanebnější.
Vápenku mohu tedy v tomto smyslu doporučit. Pro mě osobně se styl p. Bernharda stal něčím jako etalonem beletrie; cokoliv čtu, tak poměřuji z hlediska výrazného stylu a uměleckého pojetí asi nejčastěji právě s ním.
Do posledního dne letošního roku přeji čtenářům i sobě, abychom si sepsali jasný plán, co chceme dělat příští rok.
První věta knihy (uf!): ... když si Konrad před pěti a půl lety zakoupil vápenku, údajně si jako první kus nábytku, říká se v Lasce, pořídil klavír a nechal ho umístit do pokoje v prvním patře nikoli proto, jak říká Wieser, správce musnerské usedlosti, že by měl takovou zálibu v umění, nýbrž kvůli zklidnění nervů přepínaných celá desetiletí duševní prací, jak praví Fro, správce trattnerské usedlosti, s uměním, které on, Konrad, nenáviděl, údajně neměla jeho hra na klavír pranic společného, on, jak říká Fro, improvizoval každý den, jak dodává Wieser, vysedával časně zrána a pozdě v noci u otevřeného okna a se spuštěným metronomem břinkal do klavíru...
Poslední věta: Pokud jde o studii, údajně mu v těchto pomalu se vlekoucích a přitom děsivě krátkých desetiletích nechyběla bezohlednost, dokonce ani k sobě samému, jak se vyjádřil, ale chybělo mu to nejdůležitější: zbavit se strachu z provedení a z uskutečnění a náhle, v jediném okamžiku vyklopit svou hlavu, a tudíž studii tím nejbezohlednějším způsobem na papír.