Thomas Bernhard: Moje ceny

3. květen 2013 | 22.02 |
› 

Knihy p. Bernharda jsem pro sebe objevil teprve nedávno a zcela náhodou. Už jsem si ho však zařadil mezi své oblíbence.

moje ceny

Většinu dnešního článku mám v úmyslu zabrat úvodem. Aneb jak jsem se ke knize dostal.

Začalo to twittem p. J. Vaňka jr., který upozornil, že knihkupectví Kosmas má ve slevě zajímavé kousky, včetně několika od p. Bernharda. Prohlížel jsem si soupis zlevněných knih a zalíbilo se mi jich až moc. Navíc stále trvá moratorium na pořizování nových knih, které jsem sám sobě uložil. Doma se mi jich válí hodně nepřečtených. Knihovna je zrušená, sice dočasně kvůli přestavbě bytu, ale i tak. A ani po přestavbě nechceme zahltit nevelký byt starým papírem.

Po několika dnech se mi nabídka ale rozležela. Tento týden byl pracovně celkově velice vláčný, tak jsem si řekl, že si pohodu osladím. Nakonec jsem se rozhodl zajít si zlevněné p. Bernhardy vyzvednout osobně do knihkupectví, protože je hned v centru, v Perlovce.

Regál se slevou nevypadal v reálu tak rozsáhle, jak naznačoval dlouhý soupis na webu. Byl to jeden stojánek. Stál velice příznačně natlačený mezi vstupními dveřmi a kontrolním rámem - opravdu si lovec slev musí užít nepohodlí a symbolického vystrnadění ze skutečného obchodu.

Však taky se svou nesmělou povahou jsem se styděl před slečnami v obchodě (mimochodem, moc do Kosmasu nechodím, ale vybavilo se mi, že právě v tomto obchodě se obsluha vždycky mezi sebou zasvěceně baví o přečtených knihách) koupit si jen knihy v ceně po 25,- K apod. Poctivě jsem se díval, jestli bych neporušil moratorium ještě silněji, že bych vzal i něco nezlevněného. Ale nic nezbytně nutného jsem nenašel; a knížky, které bych si přečetl, mi přišly nepřiměřeně drahé. I poměrně tenké knihy bez zvláštního provedení byly spíš ke čtyřem stovkám. Takové utrácení by mi zkazilo radost, takže jsem nakonec zůstal u té slevy.

A nelitoval jsem. Hned v metru cestou z práce jsem se vrhnul na Moje ceny. (Ještě před tím jsem ale seškrabal z obalu tu velkou červenou samolepku SLEVA - 25 Kč). Večer jsem ji pak dorazil.

Naprosto bych nečekal, že kniha je tak dobrá - neobsahuje totiž děkovné řeči při udělování cen (respektive obsahuje, ale jen tři, a až na konci). Namísto toho jsou to stručná vyprávění psaná ex post, tj. o tom, jak p. Bernhard ty literární ceny dostával a jak se mu to nelíbilo.

Mít, nebo nemít pětadvacet tisíc, říkal jsem si celou tu dobu, ostatně můj bratr měl pravdu i v tom, když mínil, že cenu bych si měl prostě bez komentářů vyzvednout a nedělat povyk. Přitom jsem si ale říkal, že porota se vůči mé osobě dopustila nestydatosti, jestliže mi přiznala Malou státní cenu, neboť já jsem měl pocit, že jsem naprosto způsobilý nikoli k Malé ceně, nýbrž k Velké státní ceně, pokud už mám nějakou dostat, i takto jsem tehdy uvažoval, a že mým nepřátelům v porotě muselo udělat ďábelskou radost, když mi hodili na krk Malou cenu a srazili mne z mého piedestalu.

Stylově považuji ty vzpomínky srovnatelné s jeho běžnou beletrií. Snad jsou o něco lehčí, až humornější.

Pan Berhnard se v nich prezentuje jako naprostý a nesnesitelný šílenec. Bydlel u tetičky, která všude chodila s ním. Před převzetím každé ceny bojuje s pochybami, zda mu stojí za to účastnit se tak odporných podniků s tak pokleslými osobami, jako je udílení literárních cen. Nakonec sám sebe vždy přesvědčil, že důležité je sebrat zlým institucím tu částku, která je s cenou spojena. Ceny přebíral v druhé polovině 60. let a ještě počátkem let 70. Píše, že v následujícím období je odmítal, neboť to považoval za nesnesitelné (a patrně už měl lepší příjmy). Pro zajímavost - s cenami byly spojeny odměny zhruba mezi 3 - 10 tisíci marek. Za první z nich si okamžitě koupil anglický automobil Triumph Herald - a to bílý kousek, který měli vystavený, a hned s ním odjel. Jel s ním na dovolenou do Jugoslávie, kde ho nabouralo auto z protisměru (vina byla na druhém řidiči). Ani to nečekal, ale jeho advokát mu nakonec vymohl z jugoslávské pojišťovny plnou náhradu.

Za jinou z cen zase zaplatil první splátku na první nemovitost, kterou mu realitní agent nabídl a na kterou spontánně podepsal bez rozmýšlení smlouvu o smlouvě budoucí. Byl to strašný rozpadlý statek na venkově. Až cestou z realitky začal uvažovat o tom, kde vlastně vezme na ostatní splátky.

Ale nějak se se vším vyrovnal. Možná to bylo díky svému povahovému rysu, o němž píše:

Nemohl jsem si však dovolit odmítnutí, zase by mne pak všichni pomlouvali, že jsem arogantní a velikášský a možná mají i pravdu, snad jsem skutečně arogantní a velikášský, neboť naprosto nejsem schopen odsoudit sebe sama.

Za jinou cenu zaplatil dluhy z léčení na vyhlášené klinice specializované na rakovinu dýchacích cest.

Ležel jsem tu a stejně jako ti, kdo umírali vlevo i vpravo ode mne, jsem měl pod hrdlem zkušební řez, a takto jsem se dozvěděl, že mi byl udělen takzvaný čestný dar kulturního odboru Svazu německého průmyslu. Začal jsem tímto spíše smutným než zábavným úvodem, neboť chci vyložit, proč mi byl tento takzvaný čestný dar tehdy vítaný jako nikdy. Aby mne totiž v nemocnici vůbec přijali, a bylo nanejvýš nutné, abych se do této nemocnice na Baumgartnerhöhe dostal!, musel jsem napřed složit sumu patnácti tisíc šilinků, jež jsem samozřejmě neměl a jež mi půjčila tetička.

Kniha Moje ceny se mi velice líbila (a ještě za tu cenu!)

První věta knihy (u p. Bernharda je tato konvence v mém deníčku vždy velice pracná): K udělení Grillparzerovy ceny vídeňské akademie věd jsem si musel zakoupit oblek, neboť dvě hodiny před slavnostním aktem jsem náhle pochopil, že na této nepochybně výjimečné ceremonii se nemohu objevit v kalhotách a svetru, a proto jsem na takzvaných Příkopech dospěl k rozhodnutí vydat se na Uhelný trh, abych se přiměřeně slavnostním způsobem oblékl; za tímto účelem jsem vyhledal pánský obchod příznačně pojmenovaný Sir Anthony, s nímž jsem byl ovšem dobře obeznámen, neboť jsem v něm již několikrát zakoupil ponožky, a pokud si dobře vzpomínám, bylo tři čtvrtě na deset, když jsem vstoupil do salonu Sira Anthonyho, přičemž k předání Grillparzerovy ceny mělo dojít v jedenáct hodin, takže jsem stále ještě dost času.

Poslední věta: Možná se toho ještě dožiji a akademie mi jednou zašle smuteční oznámení, v němž nebude vzpomínat žádného ze svých důstojných členů, nýbrž sebe samu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře