Pěší pou do Říma

29. duben 2008 | 20.44 |

Dneska bude opět jedna lahůdka (tedy lahůdkové téma, ne nutně článek na blogu). Kdo ví, jak dlouho se bude ještě blogovat. Tak jsem si říkal, že pokud to půjde, budu probírat častěji svoje oblíbené knížky. Třeba i za cenu vynechání některého aktuálního braku.

pou do římaPěší pou do Říma od (redaktora doktora) Viktora Faktora je sice ulítlá, ale odvážil bych se ji doporučit skoro každému. Je deníkem autorovy poutě z Prahy do Říma v srpnu a září 1996. Šel 44 dní, ušel 1390 km, průměrně 32 km denně. (30 km ujel proti své vůli pěti auty). Celá cesta do Říma ho stála 60 000 Kč.

Vůbec nepopisuje, proč se na pou vydával a co si potřeboval rozmyslet. Prostě to začíná, že vychází. Nevěnuje se příliš ani nějakým zdravotním a hygienickým problémům, i když se mu asi nevyhýbaly. Popisuje stručně dojem z krajiny a lidí. Velkou pozornost věnuje hlavně hospodám: zda jsou vkusně vybavené, zda ctí tradice, zda nemají nic plastového, jak se chová personál a hlavně jak vaří.

Šel skromně, většinou přespával pod širákem. Nesl si jenom deku - na čas si koupil druhou, ale pak je postupně zahodil. Asi tak každou třetí noc spal v levném hotelu. Na jídlo se stavil v hospodách jednou až dvakrát denně.

Autor je zatvrzelý konzervativní ne úplně nejmladší pán, nejspíš katolík. Část života asi strávil v Kanadě, ale je tam o tom jen jedna mlhavá zmínka. Žil též pár let Itálii, takže se tam vrací; naopak nemluví německy. Takže pozorování Bavorska a Rakouska je z pozice čistého outsidera. Nevíme, čím se živí, jakou má profesi.

Jenom jde, pozoruje a pak dojde. Nesnáší auta, masy turistů, sportovce na kolech a vůbec všechny moderní zhůvěřilosti a zákazy.

Zbožňuje vesnické tradiční hospody, nejlépe v malém tradičním italském městě, kde se dělá vše na místě, výborně se vaří, okolo zdí jsou dřevěné lavice, na stolech čisté ubrusy a v nich čerstvé květiny z místní louky, na zdi krucifix a několik vycpaných trofejí z okolí, sedí tam hodně místních a hrají karty a personál rozumí své práci.

Zde citát s vyjádřeným krédem:

V Čechách bude dobře, až si každá hospoda bude péct vlastní pečivo a dělat nudle do polévky či na šunkofleky, o domácí výrobě knedlíků ani nemluvě. Ale nebude jim ani lhostejné, z jaké mouky, z jakých vajíček, z jaké soli. A bude je zajímat, odkud berou pivo, víno, lihoviny, a všechny tyto nápoje, kromě jakostních vín, budou prodávat za dumpingové ceny. Vypadá to jako hrozivé a neuskutečnitelné proroctví.


Osobní poznámka: jakožto věrný návštěvník globálních bufetů a periferních samoobsluh jsem samozřejmě něco jako typický škůdce hodnot, které autor vyznává. No, ale stejně si to můžu přečíst ne?:-) Beru to tak, že pěší poutě jsou dobré pro osamělé pány. Méně již pro rodiny s dětmi.

Kdyby to náhodou někdo četl, tak varuji, že popisy těch italských menu jsou lehce nebezpečné.

Zvláště, pokud je večer, už jste se zařekli, že nic nebudete jíst a čtete si před spaním.

Na závěr dám delší ukázku, která myslím řekne o knize více než dlouhý popis. Zachycuje jeden z vydařených obědů v Itálii.

V téže ulici se posadím v Locanda Romagna na oběd. Hospoda je zde od roku 1913. Moc útulné místo, opět klenuté stropy, starožitný nábytek, místy jen holá kamenná stěna a na ní rozvěšených pár starožitných předmětů. Vkusné dlaždice na podlaze. Ve vázičkách levandule. Mladá servírka mne odhadla na Němce a sama od sebe mně přinesla v němčině prospekt o Galeatě. Dáme se do řeči, a když jí řeknu, že jsem pětatřicátý den na cestě, řekne jen "Peró!" a odběhne to hned za tepla říci kolegům a kolegyním.

Antipasto – dvě topinky s výtečně kořeněnou haší s bylinkami, jedna topinka s houbami, kousek rostbífu, krekr s domácí ochucenou majonézou, plátek jakéhosi zelenino-sýrového dortu. U vedlejšího stolu tři starší kněží, ubrousky zastrčené způsobně za kolárkem. Tortelli, plněné taštičky zelenými bylinkami s omáčkou, houbovým a masovým ragú. První půllitřík červeného ve mně zahučí, ještě než dojím první chod, a musím si dát další. Pak si nechám od servírky vysvětlit, jak se dostanu k Abbazia di S. Ellero, klášteru, který byl založený v roce 497 a patří k nejstarším na Západě. Váhám, šestikilometrová zacházka, a já navíc musím ještě dnes odpoledne urazit dalších 25 kilometrů. Město Galeata patřilo ve středověku k vévodství toskánskému. V Mevaniole (dnešní Bevagna v Umbrii), odkud byla Galeata založena, probíhají archeologické vykopávky, našlo se amfiteatro řeckého typu.

Dávám si obalované smažené hřiby. Pak je mi nabízen desert, sýr, ovoce, rozhodnu se pro domácí typ pecorina. Kněží se cpou a přitom probírají závažné problémy teologické ve vztahu k filosofii dějin. Brýlatá číšnice se zdá trochu přemoudřelá, ale je na ní vidět, že to jen hraje. Kněží jsou fajn, vtipní, zaujmou personál debatou o kvalitě kávy podle toho, kdo ji zde dělá. Obě servírky se smějí a z kuchyně dokonce vyběhne pobavený kuchař.



V baru, kde jsem seděl ráno, si cenili toho, že v městě zpíval v roce 1987 Pavarotti, zde si zase dle výzdoby cení toho, že v místním divadle dirigoval nějakou Verdiho operu Riccardo Mutti. Kromě chleba zde pečou a podávají v košíkách i jakési slané křupavé suchary. Káva a digestivo, likér na vytrávení. Ptám se, co je typické, jmenuje tři likéry. Zaujme mě bazalkový, krásně zelený. Už dva dny mám pocit, že Evropa má ještě nějaké kořeny, uchovala si je v horách a na ostrovech. A je naprosto v pořádku, že ti, kteří už je nemají, musí těm, kdo je mají, slušně zaplatit.

Z prospektu mám pocit, že Bevagna je důležité místo, ptám se servírky, kde přesně je, neví, ale řekne okamžik a odkluše. Přivede kuchaře a ten mi podá dokonalé vysvětlení. Platím. Z kuchyně vyběhne dojatý kuchař, bezesporu formát, podá mí ruku a říká: "Buon viaggio! Auguri!" Slyším, jak se o tom pak v zákulisí baví, brýlatá servírka řekne "A piedi!" (Pěšky!) a chichotá se hlubokým altem. Káča. A já jí málem na ten její intelektuální kukuč skočil. Bude to zřejmě tím, že v Itálii vědí, jak se mají dělat brýle.


Význam celé pouti shrnuje velice stručně v doslovu. Zaujalo mě třeba:

Překročením devět krát devíti řek a hor dojde člověk do kouzelné říše, sám k sobě. To, že jsem postupně cestou přišel o všechno, je jenom vnějším odrazem vnitřního dění. Člověk se cestou zbavuje všeho nepodstatného. Jen ze slušnosti a z ohledu k jiným jsem si ponechal tři poslední nezbytnosti: rozdrbané džíny, opranou košili a rozbité sandály.

Po návratu nezůstal kámen na kameni. Nadhled a odstup vskutku nebývalý. Tichý, vyrovnaný smutek a ztráta ilusí. Znovunalezená chu do práce. Sisyfův vzdor v podání Alberta Camuse. Jsem opět bojovník v pojetí dona Juana Carlose Castanedy. Ani intelektuální výtvor, ani sportovní počin. Pěší pou je o něčem jiném, její síla spočívá v tom, že je až příliš spjatá se skutečností. Je jedinou Cestou, kterou nesníží, že má cíl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Pěší pou do Říma hablina 29. 04. 2008 - 21:22
RE: Pěší pou do Říma keigi 29. 04. 2008 - 22:49
RE: Pěší pou do Říma jana* 30. 04. 2008 - 06:58
RE: Pěší pou do Říma jr* 30. 04. 2008 - 16:05
RE: Pěší pou do Říma jarmik 30. 04. 2008 - 19:30
RE: Pěší pou do Říma wu 30. 04. 2008 - 23:43
RE: Pěší pou do Říma jarmik 01. 05. 2008 - 06:42
RE: Pěší pou do Říma jr* 01. 05. 2008 - 14:03