Thomas Bernhard - Tři novely

13. říjen 2012 | 19.54 |
› 

Přečetl jsem Tři novely p. Behnharda, co jsem si půjčil z knihovny, tak je nechci vrátit bez poznámky v deníčku.

berhnard-tři novelyThomase Bernharda jsem poznal teprve nedávno náhodou, šáhnuv v knihovně namátkou po jeho práci kvůli hezkému provedení knihy. Následně jsem si ve wikipedii apod. doplnil již základní vzdělání; takže vím, že je to významný umělec země našich jižních sousedů.

Má velice osobitý styl. Ten styl bych klidně označil za vynález, protože myslím, že po jedné nebo dvou přečtených knihách už by ho každý čtenář poznal i naslepo. Dlouhé věty, vždy jakoby přímá řeč. Vnímám to jako takovou legrácku. Ve dvou ze tří novel to nějak začne a pak se rozhovoří postava, kterou považuju jen za epizodickou, ale ona nakonec odvypráví celý příběh. V první novele (Ungenach) jde pozůstalý za notářem vyřídit dědictví, notář jménem Moro začne hovořit a do konce knihy už prakticky nepřestane. V poslední novele Moušlování je to zase vozka, který přijde za vypravěčem přemlouvat ho, aby zase šel hrát karty jako každou středu (moušlování je karetní hra, jak se píše "na internetu") a on tomuto vozkovi knihu odvypráví.

Všechny novely mají společné téma promrhávání velikého majetku a jeho dědění; odehrávají se těsně po smrti původního vlastníka a popisují pozůstalé v průběhu dědického řízení. V první a ve druhé (Amras) novele je ještě motiv, že dědí dva sourozenci, z nichž jeden též umírá.

Počítám, že práce p. Berhharda je porůznu rozebrána bystřejšími čtenáři, než jsem já. Já tedy jen řeknu, že mě jeho pochmurný, přecitlivělý styl baví. Určitě si časem zase další jeho práce přečtu.

Poznačím sem kousíček toho vyprávěcího stylu. Jedno místo, kde ho p. Berhnard určitě schválně zamotal, aby ho zdůraznil. V posledním Moušlování tedy hlavní postava vlastně vypráví sobě či čtenáři, jak si povídá s vozkou. A když přijde řeč na to, jak si hlavní postava s vozkou povídají o tom, co si říkal hostinský s cesťákem o jednom z hráčů karet, který spáchal záhadnou sebevraždu, vypadá to třeba takto:

Vzpomínali si na jeho dobré rady ohledně svých rodin. Dvacet let prý byli zvyklí na to, že se s nimi na dřevěném mostě rozloučí a jde moušlovat, jak vypověděli. Každou středu ve stejnou dobu. Přece ale, jak se jich odevšad dotazovali, museli té středy zpozorovat na Sillerovi něco nápadného, něco zvláštního, nějakou nezvyklou maličkost, ale jeho kolegové to popřeli. Když se jich dotazovali, dávali najevo, jak je otázky, jež se týkají sebevraha Sillera, obtěžují. Jenže, říkal hostinský cesťákovi, v jeho chování, v tom, co říkal nebo i neříkal nebo i neříkal, muselo být přece něco jinak než jindy. Nedělal třeba pomalejší kroky než jindy?, tázal se cesťák hostinského, říkal vozka, nerozloučil se se svými kolegy rychleji než jindy? nějak překotně? Cesťák hostinskému a hostinský cesťákovi kladli pořád dokola tyto otázky, na které nikdo nezná odpověď, říkal vozka.

Závěrem laboratorních prací bych ještě uvedl, že u p. Bernharda se úplně vždy uvádí, jak nenáviděl Rakousko a jak to bylo skandální. Zatím jsem si však ničeho opravdu skandálního v jeho knihách nevšiml. Má tam takové misantropické poznámky ve smyslu, že v Rakousku jsou talenty potlačovány a vítězí průměr a podobně v takovém smyslu. Ale nepřipadá mi to nějak šíleně provokativní. Asi někomu řekl někde něco ostřejšího, čím si tu pověst vysloužil.

První věta knihy: 

7.4.

... v noci na 4., cestou do Curychu, odkud letím zpět do USA, u strýce Zumbusche v Churu, kde jsem si chtěl pár dní odpočinout.

Poslední věta: Člověk jako já je samá vymyšlenost a neustále čeká na někoho, kdo mu ty jeho vymyšlenosti rozbije tím, že mu, vážený pane, rozbije hlavu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře