Podle mého názoru nejlepší českou knihou mimo beletrii jsou skripta od p. Karla Půlpána Nástin českých a československých hospodářských dějin do roku 1990. Doporučil mi je p. Čihák v r. 1993, když se z nich učil na FSV, tak jsem si je tam šel tehdy koupit. Od té doby je všude s sebou tahám a koukám do nich. Jsou hodně špatně slepená a prakticky se rozpadají na listy, a už se nedají moc číst. Potěšilo mě tedy, že jsou celé k dispozici zdarma ke stažení (zde). Nejlepší věci jsou prostě zadarmo.
Skripta pana Půlpána nasadila pro mě velice vysoko laťku v požadavcích na psaní o historii, jak by se mi jakožto čtenáři líbilo. Od té doby při každé četbě na toto téma v duchu porovnávám s prací p. Půlpána, ale zatím bohužel marně. Nástin je především učební materiál, ale je napsaný jasným jazykem, který odráží přesné myšlení a vypointované názory. Informace plynou rychle, soustředí se jen na to hlavní. Ale v tom je to hlavní kouzlo: to hlavní je rozebráno zase do detailu a hlavně do čísla. Kde má autor volbu, vždy mlčí a nechá místo výkladu hovořit jen tabulku se statistikou. Tabulky zabírají obrovskou část tohoto textu.
Co však cením úplně nejvíce, je důsledné psaní v širokém kontextu. V této knize se vždycky dbá na to, aby určité období nebo jev bylo promptně dáno do souvislostí celých českých dějin a současně - a to je dle mého názoru v dějepisné produkci vzácné - porovnáno se situací v zahraničí.
Tak typicky např. dobu Karla IV. zhodnotí jak relativně se zahraničím, tak i z praktického pohledu, jak si máme představit životní úroveň:
Příznivé evoluční procesy vrcholného feudalismu a politická stabilita kombinovaná se šťastnými vnějšími neekonomickými okolnostmi zabezpečovaly bohatství, jež se po skončení těchto příznivých podmínek začalo hroutit a s nimi se začala hroutit i celková společenská stabilita. Naše země tedy patřily k nejbohatším, ale nikoli k ekonomicky nejvyspělejším zemím Evropy. Nicméně životní úroveň nižších společenských vrstev, alespoň podle dílčích dostupných údajů, byla vyšší než v 18. stol., což ovšem není naše specifikum, podobně tomu bylo i v řadě zemí západní Evropy.
Nezvykle vzhledem k formátu skript působí osobní styl psaní. Autor přiznává místy, kdo je jeho oblíbenec a neoblíbenec, že Jemnici uvádí z důvodu lokálního patriotismu apod. Osobními vsuvkami však velice šetří a opravdu neobtěžují. Rád uvádí paradoxy a perličky, ale moralizuje zcela minimálně. Jako příklad takového osobního jednoduchého vyjádření, které jsem však ani po letech neviděl překonáno, je hned v úvodu autorské krédo, podle jakých hodnot bude hodnotit:
Autor těchto skript se přiznává, že - na základě svých omezených znalostí - dospěl k následujícímu vymezení
k r i t é r i í , podle jejichž naplňování budeme ekonomický vývoj hodnotit:
1) Rozvoj konkurenční tržní ekonomiky
2) Existence právního státu a respektování občanských práv veškerého obyvatelstva, včetně národnostních menšin
3) Neagresivní charakter dané společnosti vůči vnějšímu okolí.
S oblibou se vyjadřuje k různým tradičním mýtům českého dějepisu. Nejraději je ukazuje ve světle hodpodářských statistik, třeba namátkou odstavec o daňovém zatížení českých zemí v posledním období Rakouska:
K českým steskům na nadprůměrné daňové zatížení je třeba říci, že odráželo mimořádné hospodářské postavení v rámci monarchie, ekonomickou vyspělost českých zemí. Přímé daně byly placeny především v Dolních Rakousích, kde byla sídla velkých firem i stálá bydliště nejbohatších obyvatel Rakouska (podíl této korunní země na přímých daních Předlitavska se pohyboval kolem 40 %, přičemž zdaněné důchody vídeňských subjektů byly pochopitelně založeny na celorakouském majetku a příjmech). Naopak spotřební nepřímé daně byly odváděny producentem tam, kde byl produkt vytvořen, takže tyto daně přesně odrážejí sílu daného území. Podíl českých zemí na přímých daních byl v r. 1870 42 %, na nepřímých daních téměř 45 % a na obyvatelstvu jen 37,5 %. V r. 1895 to pak bylo 38 % na přímých a 55,7 % na nepřímých daních (podíl na obyvatelstvu Předlitavska 36,4 %) a v r. 1909 již 34,4 %, 63,2 % (!) a 35,5 % ve stejném pořadí. Samozřejmě nepopíráme, že si rakouské vládnoucí kruhy konstruovaly daňový systém tak, aby jim vyhovoval, nicméně nárůst podílu nepřímých daní jednoznačně vypovídá o tom, že se v českých zemích stále více soustřeďovala produkční i spotřební kapacita Předlitavska.
Památnou poznámku má na téma rakousko-uherské měny, že totiž vláda vydávala peníze i ve zlatě, ale nikdo o ně neměl zájem, protože doba byla taková, že nenapadlo veřejnost bát se nejistoty papírové měny:
Pro oběh byly od r. 1892 z čistě demonstračních důvodů raženy zlaté 10 a 20 K, později od r. 1907 i 100 K, aby se obyvatelstvo přesvědčilo, že rakouská koruna je zlatá měna (v tomtéž roce byl ukončen oběh státovek). Ale mince se brzy vracely do pokladen banky. Tezaurační činitel byl téměř nulový, v oněch idylických dobách lidé neměli důvod nedůvěřovat papírovým penězům či schovávat zlato na "horší časy".
Asi největší zvláštnost knihy je podrobná pasáž o českém (a slovenském) hospodářství po druhé světové válce. P. Půlpán jde po jednotlivých pětiletkách, sleduje záměry plánu a jak se naplnily. Baví mě jeho trochu poťouchlá perspektiva, že plánovanou ekonomiku pozoruje jako technický problém, kdy centrální plánovači dostali nějaké zadání a jak se s ním vypořádali. Na závěr té části má následující poznámku:
Naši plánovači přitom nebyli tak neinteligentní, jak by se mohlo z přežívání "těžkých struktur" zdát - vždy však po r. 1971 dostávali jako zadání pro zpracování plánu i "další růst a zkvalitňování životní úrovně obyvatelstva", dále pak příkaz zachovat plnou zaměstnanost a neohrozit "sociální jistoty jádra dělnické třídy", tj. pracujících těžkého průmyslu. Kromě toho reálnou moc v ekonomice již dávno nemělo centrum jako za Stalina, ale různá teritoriální (např. východoslovenská) či odvětvová lobby. Do této sociální pasti (jež je méně akcentovaná v literatuře než všeobecně známé pasti zahraničního zadlužení, rozpočtových deficitů a inflace) se ostatně dostaly všechny socialistické země, jež se pokoušely o reformu v 80. letech. Naši bývalí plánovači jsou proto vesměs přesvědčeni, že kdyby jim někdo zadal věcnou strukturální reformu s možností meziročního poklesu životní úrovně o 20 %, přijatelnou mírou nezaměstnanosti 6 % a poklesem GDP o 15 %, tak by ji provedli lépe, než se děje na počátku 90. let.....
Rád bych zdůraznil i promyšlenou strukturu skript, která nadále zvyšuje užitek pro čtenáře: první kniha vypráví hospodářské dějiny chronologicky, říká jim "průřezové" kapitoly. Druhý díl má pak kapitoly dle odvětví, tzn. zvlášť historie peněz od počátku do současnosti, průmysl, zemědělství, finanční sektor.
U běžné knihy by to bylo neobvyklé, ale skripta jsou učebnice, takže za každou kapitolou jsou kontrolní otázky. To se mi děsně líbí. Já bych chtěl kontrolní otázky ve všech knihách. Proč nejsou třeba kontrolní otázky i v beletrii? Třeba za nějakou kapitolou trháků od p. Browna by mohlo být: 1. O co se snažila společnost iluminátů? 2. Proč je chtěl Robert Langdon v minulé kapitole zastavit? 3. Rozumí už Vittoria Vetra svým citům k Langdonovi? Doložte!
Celkový obraz českých zemí, který p. Půlpán kreslí, je, že území náleželo historicky k západní Evropě, většinou jako zaostalejší a ne dynamické. Hlavní pokrok proběhl ve dvou vlnách, kdy obyvatelé kotliny napodobili Němce a stáhli ztrátu, tj. ve 13. století a v 19. století. Jako třetí vlnu podobné modernizace napodobením Německa předvídá a doufá autor dobu po převratu v r. 1989, na jejímž prahu byla skripta napsána. Vysoce cení úlohu habsburské říše, jakožto prostředí, které Čechům svědčilo a udělali v něm největší pokroky. Výslovně rozebírá klíčový podíl, který v českých zemích měly nečeské národnosti. Dokonce provokativně používá vlastní značku "český (z)", když chce zdůraznit, že nemluví o českém v národnostním smyslu, ale v zemském, pro nějž nemá čeština slovo. Skripta obsahují i slovenské dějiny, ale v menším rozsahu, většinou formou stručné části na konci každé kapitoly; téma rozdělení československého státu v textu zní, protože bylo zrovna aktuální. P. Půlpán o tom hovoří jako o ekonomicky neracionálním, ale pochopitelném vývoji.
Knihu doporučuji, a to z důvodů (a) nejlepší kniha (b) zdarma.
První věta skript: Učební text, který jste právě otevřeli, představuje pokus překlenout zásadní nedostatek vhodné literatury z oboru českých a československých hospodářských dějin.
Poslední věta: Dovolme si proto na závěr ještě jednou parafrázovat slova "otce národa" Františka Palackého: "Byli jsme před Československem, budeme i po něm!"