Přesněji řečeno: moje nejmilejší.
Jelikož s ním prožil docela dost času, stačí podrobně popisovat osobní zážitky a nechat je vyznět samy za sebe. Velice se mi líbí i rovina, z níž se dívá: sám byl autor a divadelní podnikatel, takže s Haškem se stýkal jako rovný s rovným a i tak o něm vypráví; současně si však byl vědom Haškova nadání, obdivoval ho a záleželo mu na něm. Nikde jsem nepostřehl ani náznak, že by pociťoval J.H. jako svoji konkurenci.
Především teda kalili zostra, to je obdivuhodné, jak to mohli vůbec přežít.
Hezké postřehy má o Haškově tvorbě: psal krasopisně rukou, i když byl opilý. Téměř neopravoval, vymýšlel vše okamžitě. Měl zřejmě skvělou paměť. Sbíral průběžně detaily z inzerátů; na Lipnici se zase při toulkách zastavoval s kdekým a nechal si podrobně vyprávět veškeré místní drby. Taky prý docela dost četl a vůbec nevadilo, že knihu prolétl nad ránem zcela namol. Ráno si ji perfektně pamatoval.
Kniha začíná několika kapitolkami zachycující vzpomíky bývalého inspektora pražské policie na to, jak prověřoval Haškovy politické aktivity před první světovou válkou. Všechny scény mají jednu shodnou vlastnost: Hašek dovedl soustředit nenávist davu na policajty a zesměšňovat je, současně však ho považovali za svého přítele a vše mu odpouštěli.
Úryvek z Haškova proslovu na schůzi Strany mírného pokroku v mezích zákona na téma význam tajné policie:
"To by každému otevřhubovi klapala huba, kdyby nebylo policejních agentů. A zejména v Čechách, neboť mnozí Češi mají císařský rod v žaludku. To by se to švitořilo, a zanedlouho bychom měli z Rakouské říše prachsprostou putyku! Vidíte, jakým důležitým státním aparátem jeví se tajná policie, jež bdí nad tím, aby nemohl každý neotesanec říci Jeho Veličenstvu do očí, aby mu milostivě políbilo prdel!"
Zatahal jsem pana Haška za kabát a zaúpěl jsem hlasitě: "Proboha vás prosím, pane spisovateli, račte pomlčeti o Jeho Veličenstvu, nebo budeme mít z toho oplétání. Prosím vás. -"
Celkově si z té knihy odnáším dojem, že Hašek měl vynikající smysl pro humor, byl vysoce inteligentní a měl skvělý spisovatelský talent, avšak povahou asi byl především nespolehlivý bezohledný alkoholik. Úplně tak jednoduché to ale určitě nebylo: do určité míry byla ta bezohlednost jen póza. Longen uvádí zajímavé příklady, kdy Hašek věnoval na své poměry obrovské částky různým potřebným, třeba rodinám stiženým úrazem živitele. Zuřivě odmítal v takových případech jakýkoliv vděk.
Je to trvalka; mnohokrát přečteno a vždy možno znovu.