Veliké pošušňáníčko, tyhlety historické sešity od Spiegelu.
Zatím jsem si tato zvláštní vydání pořídil třikrát (o sešitu o zániku Říma jsem psal zde, o historii peněz zde). Nemohu samozřejmě vynechat, jak jsem to kupoval: takže poprvé jsem to nekupoval v Praze, protože bohužel je to tu fakt skoro dvakrát dražší. Poprosil jsem p. učitele, by mi to přivezl, když byl přes svátky doma.
Takže očekávání nebyla nízká. Navíc jsem byl opravdu docela napjat, jak to tentokrát dopadne, protože přeci jen člověk je spíš zvyklý na protihabsburáky než na habsburáky.
Nejsem si jistý, jaká je aktuální syntéza českých dějin, co se vypráví ve školách. Co si pamatuju ze své docházky, tak s tou integrací Habsburků do toho příběhu to moc slavné nebylo. Ve Spiegelu je osvěžující vidět story té rodiny bez zbytečného utkvívání na jejich zásazích v kotlině. Přeci jen oni působili po dlouhou dobu ve větším měřítku.
Ale Čechy nebyly zase zdaleka vůbec bezvýznamné ani v tom habsburském příběhu. Velevýznamně se připomíná bitva na Moravském poli, díky které se Habsburci vůbec etablovali na nejvyšší politické úrovni. Nepsali tam nic o zradě pánů na Přemyslu Otakarovi, ale psali čistě, že Rudolf to vyhrál taktickou akcí, která se tehdy považovala za nečestnou, ale fungovala: a sice, že někde nechal stranou šedesát mužů (které musel extra shánět, aby se snížili pro takovou fintu), kteří vpadli z boku do nechráněného českého týla a rozhodli bitvu.
Maxmilán jeden čas vážně plánoval stát se i papežem, už měl prý i peníze na úplatky kardinálům.
V dopise dceři o tom plánu psal, že se v případě zvolení už nikdy nedotkne nahé ženy, a podepsal se
"rukou Vašeho dobrého otce Maxmiliána, budoucího papeže".
Nejlepší výchozí postavou pro tu integraci by asi byl nepřekvapivě Rudolf II., který do výzdoby Hradčan a do celebrit v Praze investoval dost velkoryse, a při čtení jsem si říkal, že to byl dobrý nápad, že Werich v tom známém budovatelském velkofilmu ztvárnil zrovna jeho.
Filip IV. s dvorním trpaslíkem.
Zajímavé kapitoly jsou o tom, jak Habsburkové systematicky používali umění jako propagandu; třeba za Lepolda I. se několik let chystala velkoopera, v níž přírodní živly bojují o nejcennější poklad, tj. Leopoldovu novomanželku, a Leopold sám nakonec tam vystupoval jako vítěz. Představení trvalo deset hodin a vystupovaly v něm stovky účinkujících.
Franta Pepa Jednička myje o velikonocích 1910 nohy dvanácti starcům - každoroční velikonoční rituál.
Koncepce sešitu se mi opět líbí: soustředí se na životy jednotlivých osob, člověk není přehlcen historickými detaily. Nejsou tam žádné banální infoboxy, ba ani infografiky a i map je v textu minimum. Zato každý článek je doprovázen krásnými velkými reprodukcemi příslušných obrazů.
Střední rakousko-uherský státní znak.
Čili sešit se vydařil a já čtenářům a si přeji následující týden o kousek efektivnější než ten minulý.