Chůze

26. březen 2010 | 19.52 |
› 

Minule jsem psal, jak jsem si v knihovně namátkou sáhnul pro Konzumenty levných jídel od p. Thomase Bernharda. Byla tam ještě jedna stejně sympatická knížečka tohoto autora s názvem Chůze. Tu jsem vzal rovnou též.

chuzeO Chůzi bych řekl prakticky to stejné jako o Konzumentech. Jelikož už jsem byl poučen, tak jsem nebyl tentokrát zvláštním stylem překvapen. Bavilo mě to i napodruhé.

Opět je celá kniha složená z toho, co vypravěči říká další postava, aniž by se téměř cokoliv řeklo o vypravěči samotném. V těch složitých souvětích byl občas jako drobný vtípek, že se na sebe váže několik vrstev nepřímé řeči, že ten řekl, že ten řekl, že ten řekl...

... Karrer zopakoval, že tyto látky jsou očividně podřadné československé zboží, a vypadal, jako když se chce zhluboka nadechnout, takže se zdálo, že se nedostane k tomu, co chtěl ještě říci, říkám Scherrerovi, pokračuje Ohler,  jenže Karrerovi už skutečně došel dech...

Jako perličku pro českého čtenáře bych uvedl, že klíčovou scénou knihy (okolo níž se vše točí) je, že filozof p. Karrer zešílí v obchodě kalhotami p. Rustenschachera (opět ve Vídni), když dokazuje, že všechny kalhoty jsou ušity z podřadné československé látky, která proti světlu na různých místech prosvítá, avšak synovec p. Rustenschachera mu odporuje, že naopak vše je z nejprvotřídnější anglické látky.

Opět jsou tam průběžně různé vášnivé úvahy. Musím však říci, že většinou mi nepřipadají obsahem moc zajímavé. Beru je téměř jen jako promluvy těch postav. A jako takové je nechávám plynout jako takový poetický kolorit.

Hezký postřeh mi připadal asi jen ten o vztahu chůze a myšlení.

Není totiž možné delší dobu chodit a myslet stejně usilovně, jednou jdeme usilovněji, ale nemyslíme tak usilovně, jak kráčíme, jindy myslíme usilovně, ale nejdeme tak usilovně, jak myslíme, jednou myslíme s mnohem větší duchapřítomností, než jdeme, jindy jdeme s mnohem větší duchapřítomností než myslíme, avšak se stejnou duchapřítomností nemůžeme současně chodit i myslet, říká Oehler, stejně jako nemůžeme delší dobu stejně usilovně chodit a myslet a chození a myšlení provozovat po delší dobu stále více jako naprostý celek v naprosté rovnocennosti.

Mně to zase bavilo a tuto stručnou knížečku doporučuji.

První věta knihy: Ještě než se Karrer pomátl, procházel jsem se s Oehlerem pouze ve středu, zatímco teď, když se Karrer pomátl, vyjdu si s Oehlerem také v pondělí.

Poslední věta: Stav naprosté lhostejnosti, v němž se potom ocitám, je veskrze filozofickým rozpoložením.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Chůze sargo 27. 03. 2010 - 09:11