Národy ve stínu (nejlepší má kniha?)

5. duben 2007 | 00.43 |

blog ›

Byl to dnes, vlastně už včera, den opravdu "k pohledání." Když už mám roztočený soustruh i mozek v noční směně, tak zkusím napsat ten těžký článek, co na něj chystám. Je to o knize, která je možná moje nejoblíbenější.

Napadlo mě to až tuhle, že tahle nenápadná skromninká trvalka je možná skrytá jednička. Vzpomínám si, že jsem si ji koupil někdy v polovině vejšky v tom knihkupectví proti Masarykovu nádraží. Byla ve slevě - ještě je na ní cenovka s číslicí 30,-.

Trvalka jsou Národy ve stínu proto, že jsem ji četl opakovaně. U průtokové četby tohoto typu to naštěstí nevadí, neboť v zásadě v zápětí po sklapnutí poslední stránky mám opět mysl čistou a nedotčenou.

Jak si člověk má ostatně pamatovat detaily z knihy, která má podtitul Soupeři Řeků a Římanů v letech 1200 - 200 př. n. l. a popisuje dějiny spousty národů, u nichž jsem někdy ani netušil, že existují. Vlastně to netuším opakovaně vždy znovu po odtečení aktuální kapitoly...

Dějiny se tam popisují výrazně esejisticky, až polemicky. Autor si nikde nenechá ujít příležitost plivnout na Řeky nebo Římany a zafandit těm, které porazili. Vlastně mezi neoblíbenými vítězi jsou i Židé, jen nejsou uvedeni v podtitulu. Poražení mají tu nevýhodu, že jejich literatura se neopisovala, takže se nezachovala, ledaže měli zálibu v psaní tesáním do skály, což bylo hobby mimo Egypt málo populární. Jejich zobrazení od vítězů proto vyžaduje důkladné interpretace a uvedení na pravou míru. A na to je Friedrich-Karl ten pravý.

Z hlediska mého je výhodou dané tématiky, že esejistický proud vyprávění se báječně čte a přitom mne, jakožto naprostého ignoranta v oboru středomořských pravěkých národů, vyslovené názory nemohou nijak popouzet, neb na danou oblast žádné vlastní názory nemám. Občas uvede paralelu, hlavně z doby germánských kmenů z doby stěhování národů, ale jen mírně a tak, že to neruší.

Kdo má špatné oči: Bronzová soška náčelníka ze Sardinie, patrně 8. stol. př. n. l.
Tento typ sloužil jako předloha Jiřímu Trnkovi k Bajajovi.

A do toho žádné mapy, žádné vysvětlovací boxy na okraji, žádné obrázky chrámů. Jenom černobílé fotografie soch.

Nějaké výpisky se z toho snad ani nedají dělat, tam se pořád něco děje. Tak aspoň dle obsahu naznačím obsah knihy a občas zkusím poznamenat, co si zrovna vzpomenu:

Napřed popisuje civilizace před invazí barbarů zvaných mořské národy (kolem r.

1200). To zahrnuje Egypt a Chetity.
Egypt - Temná postava faraóna Echnantona, který dělal revoluci shora, když opovrhoval starými božstvy ve prospěch boha slunce Atona. Prý to strašně otřáslo Egyptem a návrat ke starým rituálům byl pak až příliš křečovitý a nezdravý.
Chetité - měli dvoje písmo - klínové z Babylonu a pak slavnostní obrázkové (to rozluštil Bedřich Hrozný), protože to klínové nevypadalo dobře vytesané do kamene.
Trója - bylo to několik měst na jednom místě, postupně ničených. Homérská Trója se nazývá Trója VIIA a už to byla to už jen "skromná, ba nuzná osada", na rozdíl od předchozích slavnějších dob. Prostě těm řeckým vyprávěním toho moc neuzná.
Velké stěhování národů kolem roku 1200 př. n. l. - Mořské národy: Šardanové (po nich je asi jméno Sardinie), Lukkové, Rušové, Pelesetové (po nich Palestina), Tekkerové, Akavašové a Dananuové poničily Egypt a zničily Chetitskou říši. Celkový kulturní pokles. Pak se věnuje novým státům.
Féničané - měli jen městské státy. Vynález hláskového písma. Plavili se kolem Afriky a i do Británie. Pragmatičtí, odpudivé náboženství: obětovali prvorozené děti dlouho do 4. století př. n. l.
Filištíni - kladní hrdinové proti barbarským židovským kmenům. Něco jako revizionistický výklad Starého zákona. Goliáš jako skvělá kladná postava.
Etruskové - tady se teprve dostává do těch pořádných otáček. Fandí jim dost nepokrytě a lituje každé porážky od Řeků a později od Římanů.
Stará Sardinie - nuragh - je kamenná věž, mají jich hodně. Vysoko položené oblasti byly vždy nezávislé.
Kultury východního pobřeží Itálie - Osobně mi to nic neříká, ale byli prý vyspělí: Venetové, kultura Picenu, Daunové, Peucetiové, Messapiové.
Soupeři Řeků byli dědicí Chetitů v Malé Asii - Frygové, Lýdové (vynalezli minci, před tím se platilo drahými kovy v podobě tyčí nebo kroužků, které se musely vždycky přezkoumávat na ryzost a váhu), Lykové a Kárové - všechny si je oblíbíte. Jinak Frygové měli následující legendu o svém prvním králi Gordiovi (co mi to jenom připomíná?): prostý rolník jménem Gordios se zázračným způsobem stal králem Frygů. Božské orákulum totiž zvěstovalo Frygům, aby králem udělali prvního muže, kterého potkají na volském spřežení cestou ke chrámu Dia. Tím mužem byl Gordios, který - jak se praví dále - založil nové sídelní město Gordion. Svůj vůz vystavil Gordios v chrámu a k složitému uzlu, spojujícímu jho a oj, se víže pověst, že tem, komu se podaří jej rozvázat, se stane pánem světa. Takže ještě tu máme ten gordický uzel v kostce a kontextu.
Pak je zas Egypt za libyjských faraónů - kníže Psammétichos ze Sais a renesance faraónské říše.
Vysoce cení říši Achajmenovců v Iránu, to jsou ty záporáci, co bojovali proti Řekům (Xerxes a spol.). Mnoho řeckých měst dobrovolně přebíhalo úpět pod ně, než aby byla pod Athénami. Měli zvláštní způsob vlády lehkou rukou: vybírali jen nějaké daně, jinak respektovali místní zvyky a náboženství, naopak to ještě podporovali. V Egyptě vystupovali jako faraónové, v řeckých městech hájili práva řeckých bohů atd. Sami vyznávali náboženství Ahury Mazdy a jeho filozofa Zarathustra, které autor cení, že to je základ, co je dobré v dnešních náboženstvích.
A na závěr pak velká kapitola o podmanění národů Apeninského poloostrova (a že jich bylo!) Římem, zejména pak ušlechtilý Hannibal a jeho "válka za nezávislost národů a států". To je vyvrcholení, jak se patří! I když se smutným koncem, že Řím vyhrál. Ale jak těsně to mohli několikrát skoro vyhrát naši! Vlastně chci říct Hannibal s Etruskama, kdyby jen Řekové nebyli tak hloupí a Římané tak podlí.