Dočetl jsem, je tedy potřeba provést záznam do staničního deníku.
Rozhovor p. Zikmunda s p. Pithartem Ptám se, tedy jsem jsem dostal vypůjčen od nejmenované mé osobní autority, že by mě mohl zajímat. Ale současně mi byla tato kniha půjčena s výhradami, hlavně k některým sebeanalyzujícím sklonům p. Pitharta a asi i k informačnímu přínosu, který prý není optimální proti tomu, jaký by mohl být (knížka nemá např. rejstřík, takže je prakticky nepoužitelná k dodatečnému dohledání informace o někom konkrétním; prý tam je tu a tam nepřesnost ve jménu - ale to já jsem nepoznal; možná kdyby ten rejstřík dělali, tak by si všimli i těch nepřesností).
Jak už to tak v nevděčném světě chodí, mám samozřejmě tendenci proti autoritě rebelovat, a hledám v té knize naopak klady.
Po obligátním prvním bodu mých ne-recenzí - za prvé: Jak jsem ke knize přišel (pozn.: psát co nejvíc rozvláčně) - může následovat další bod, totiž celkový vztah k tématu. Knihy p. Pitharta jsem po převratu četl velice rád, zařadil bych je mezi ty, které mě tehdy silně ovlivnily. Nejvíc asi jeho překlad Slovníku politologie od p. Scrutona, ale i Osmašedesátý a nějaké eseje, co jsem už zapomněl název. Když jsem byl na škole, prohrál p. Pithart s Občanským hnutím volby v r. 1992 a šel učit; tehdy jsem se s ním těsně minul, protože myslím, že zkoušel politologii, což bylo nějak hned v prvním ročníku a to už jsem měl hotovo (co jsem tehdy zaslechl, nebyl jako učitel u studentů oblíbený, prý byl přísný a nepříjemný). Od té doby z mého pohledu p. Pithart dosti zmizel z médií a nijak jsem ho už moc nezaregistroval.
Rozhovor je aktuální, vyšel v r. 2010. P. Pithart v něm má prostor rekapitulovat svůj život.
Hlavním přínosem pro mě byla přesvědčivá obhajoba politické práce p. Pitharta jakožto přesedy české vlády v letech 1990 - 92. Sice jsem v r. 1992 volil jeho stranu Občanské hnutí, ale vlastně až po této knize mi došlo, proč to byla tehdy správná volba. Píše tam, že pomohli rozvoji řady českých podniků uváženou privatizací; největší zásluhu v tom dává p. Janu Vrbovi, který byl ministrem ve vládě p. Pitharta; s ním ještě p. Vlasák a p. Ježek. Snažili se vyhnout se kupónové privatizaci a dojednávali prodeje vybraným západním investorům, pokud možno s podmínkami ohledně zachování hodnotného průmyslu. Nejznámější příkladem je samozřejmě prodej Škody Auto koncernu. K němu se vrací, že je hrdý, že je podepsán pod prodejní smlouvou s koncernem. A taky že si udělali s p. Vrbou dobrou analýzu, že hodnotná na automobilce je hlavně motorárna, takže měli prý v té smlouvě podmínku, že v Boleslavi bude zachována výroba motorů. Říká, že to byla správná úvaha a že nepřímým důsledkem je velký počet inženýrských míst dodnes, včetně podnikové vysoké školy. Což kontrastuje s leckterými investicemi, které se daří získávat od té doby, které představují spíše jen montážní haly pro nekvalifikovanou levnou pracovní sílu a fungují na dobu, kdy mají odpuštěné daně.
Těch vydařených privatizací udělali ve spěchu v jeho vládě prý několik desítek a říká, že řada z nich se osvědčila jako dobrý tah na řadu dalších let.
Ještě více to myslím vynikne ve srovnání s těmi prodeji, které už dotáhnout nestačili (víceméně náhodou a bez úvahy si první vláda po volbách v r. 1990 stanovila jen dvouleté funkční období) a které následující vláda p. Klause ihned zastavila a zařadila do kupónové privatizace. K tomu v rozhovoru říká:
Jakmile bylo po volbách v červnu 1992, nová Klausova vláda všechna jednání se zahraničními zájemci, která byla ještě v běhu, zrušila, a od té doby se šlo tzv. českou cestou. Pod populárním heslem "Nevyprodáme zemi cizincům". ...
Ovšemže jsme nechtěli vyprodat všechno! Chtěli jsme ale založit cosi jako pevnou kostru podniků - finalistů, ze kterých se bude šířit kvalita, solventnost, solidnost. Třeba právě ta mladoboleslavská Škodovka, ta za sebou nakonec táhla a vytáhla na špičkovou světovou úroveň na stovku subdodavatelů. To jsme chtěli. Vybírali jsme fabriku s finální výrobou, která byla závislá na subdodavatelích, protože jsme věděli, že když ta fabrika pojede, tak si své subdodavatele vychová a vycvičí v té kvalitě, kterou bude požadovat zahraniční partner. ...
Neúspěchem, ovšem nikoli vinou mé vlády, skončila jednání Mercedes - Tatra Kopřivnice, tam prý chybělo snad pár týdnů. Přišly volby a vše bylo zrušeno. Anebo Siemens - Škoda Plzeň. Majitel von Pierer za námi pořád chodil a urgoval, kdy už bude ruka v rukávě. Místo Pierera vyhrál náš sebevědomý kapitán průmyslu Soudek. Renault - Liaz Jablonec, tam chyběly dva měsíce jednání. ČKD získal dobrodruh Maroušek. Copak Maroušek, ale kde je ČKD? Klaus zvolil úplně jinou, nacionalistickou, líbivou, populistickou variantu: nevyprodáme zemi cizincům! Všechno do českých rukou! Ale v Čechách ani na Moravě přece žádný kapitál nebyl! Proto se pak asi telefonovalo - či naznačovalo - do těch polostátních bank: "Půjčte, vládě na tom záleží," takže se půjčovalo jako před potopou. Ta také přišla: dnes nám nepatří žádná velká banka.
I na těch pasážích je vidět prokletí politické práce p. Pitharta po převratu, kterým je p. Klaus, který je po převratu všechny z původního Občanského fóra odstavil a postupně vždy prosazoval opak, co chtěl p. Pithart, většinou mnohem úspěšněji. P. Pitharta pak ještě - pro p. Pitharta překvapivě - porazil v prezidenských volbách v roce 2003; už jsem si ani nepamatoval, že p. Pithart tehdy kandidoval.
Za další chybu považuje p. Pithart, že se mu nepodařilo během té doby, co byl ve funkci, prosadit obnovení historických zemí jako správní jednotky. Říká, že současné kraje jsou nepraktické a nerespektují cítění obyvatel, hlavně samozřejmě na Moravě. Říká, že státní správu nemají dělat obce, ale měla se nechat na okresech, nad nimiž by byly historické země.
Jako je padouchem v politickém příběhu p. Klaus, tak intelektuálně se mi zdá, že jím je možná trochu p. Kundera; hovoří o něm jako vlivné osobnosti svých mladých let a kritikou cynických citátů ze Žertu celý rozhovor i končí.
Různých perliček v průběhu tak dlouhého rozhovoru je samozřejmě dost a každého by zaujalo něco trochu jiného. Já jsem si poznačil ještě tyto:
- Opakovaně se vyjadřuje, že cestování jako turista je k ničemu, že se tak člověk nic nedozví. Zato pro získání úsudku a rozhledu vysoce cení studium nebo práci v cizině jako nenahraditelné.
- Trávil čas formulací názoru na český národní charakter. Říká, že Češi si nedovedou vážit institucí, zato mají přehnanou úctu k autoritám. Nevýhodou takové povahy je, že právě instituce přežívají své osazenstvo a přinášejí stabilitu a užitek, zatímco autority kolísají mezi zbožštěním a zavržením a jen neužitečně rozrušují nerv.
- Musí to být člověk pozoruhodně vytrvalý a systematický. Zajímavé jsou popisy, jak několik let přebíral všechny (případně polovinu) veškeré ilegální literatury pro disent ze zahraničí: to zahrnovalo celkem namáhavou konspiraci a fyzické přenášení balíků. Pak taky se setkával s dvěma dalšími autory (p. Otáhalem a p. Příhodou) a sepisovali víceméně amatérsky v kolektivu české dějiny. To dělali 13 let. Oceňuje i filozofa p. Machovce, který fungoval coby výletně-intelektuelní guru, tj. plánoval thematické výlety na víkend a poskytoval jim služby coby maximálně erudovaný průvodce.
- Z doby po převratu v roce 1989 se vrací k druhé vlně radikálů, kteří žádali rozsáhlejší zúčtování s nějakými nepřáteli. Tato vlna do značné míry odstavila p. Pitharta (a říká, že se na ní vyvezl v protisměru p. Klaus); p. Pithart jí bránil a stále se k té své tehdejší politice hlásí. Viděl v tehdejším slovním radikalismu jen účel k získání moci, aniž by pak byly ty sliby naplněny. Připomíná, že hledání nepřítele pěstoval po určitou přechodnou dobu i p. Havel, který měl obzvláštní negativní zálibu v družstevnících ze Slušovic. Píše, že se (patrně v r. 1990) chystal dramatický policejní zásah maskovanou jednotkou ve Slušovicích (bez vědomí p. Pitharta). Ale že shodou okolností on tam zajel na návštěvu coby předseda vlády, neboť - jak už je v jeho povaze - se s tím většinovým napadáním slušovických nechtěl ztotožnit. Prý dodatečně zjistil, že touto premiérskou návštěvou nevědomky zhatil ten zásah, který byl odvolán, protože by to nevypadalo dobře, že jeden den tam byl premiér a druhý den policejní přepad.
- Z intelektuálů cení p. Rádla. Píše, že je nepochopitelné, proč p. Rádla nečetl žádný současník, proč o něm nikdy nic nenapsal tatíček p. Masaryk, proč nebyl nikdy pozván na debatu k Čapkům.
- P. Pithart působil též na Středoevropské univerzitě (kterou p. Klaus následně vyhnal do Budapešti a jejíž velkou jedinečnou knihovnu má namísto Prahy Varšava). Tam se setkal a spřátelil i osobně s p. Gellnerem, starým teoretikem nacionalismu.
- Píše, že ho v mládí nejvíc ovlivnil od p. Vaculíka román Sekyra; od p. Vaculíka považuje toto dílo za nejnaléhavější.
- Pozoruhodné pro mě byly pasáže o policejních výsleších za normalizace. Hlavně postřeh, že člověk nesmí dát nikdy najevo, co má pro něj cenu a čeho se bojí. Naopak o tom musí hovořit jako o zcela nevýznamné záležitosti, tím se chrání. Říkám si, jestli není docela dobrá rada i pro jiné místo a čas?
- Ještě k tématu průmyslu vzpomíná, že se snažil zabránit dostavbě Temelína nebo ji alespoň odložit, ale že vliv ČEZu byl přílišný a zastánců ve vládě bylo více. Píše v té souvislosti, že nechtěl dostavovat atomovku, pokud by se elektřina měla vyvážet - což se víceméně potvrdilo, že ČR je velikým vývozcem elektřiny. Vývozem elektřiny tam pohrdá jako zoufalým podnikáním, které staví na roveň nabízení vlastní zahrádky k odkládání odpadků za peníze.
- Nelze pak skončit tyto výpisky bez poznámky o jeho památné akci, na kterou dnes můžeme vzpomínat nevěřícně jen jako na legendu, která snad má pravdivé jádro, ale z pohledu dnešních každodenních zpráv zní zcela pohádkově. A sice, že když mu nabídl tehdejší ředitel Agrobanky úplatek za dohození státní nemovitosti na Smíchově (s tím, že je vše je v pohodě, že to mají nacvičeno s ostatními politiky), tak ho p. Pithart nahrál na magnetofon a udal na policii (ředitel dostal po letech podivných procesů nějaký směšný peněžitý trest). No - nechtěli jsme p. Pitharta většinově za premiéra ani za presidenta. Máme tedy jenom to, co jsme většinově svobodně chtěli. Opravdu nám to myslím nikdo nenutil.
Hodnota mého úsudku je ovlivněna tím, že jsem zatím neměl sílu přečíst nějaké jiné zásadnější knihy o době po převratu v r. 1989. Pro mě byl tento rozhovor přínosný a mohu ho s klidným svědomím doporučit. Je to navíc jen rozhovor, takže se to přečte velice snadno a rychle a časová investice je minimální.