Článek Ptám se, tedy jsem

Vložit nový komentář

Přihlášení
jméno:heslo:ze serveru:
vaše jméno:
vaše www: http://*
opište kód:

Pozn.: označená pole nejsou povinná. Odkaz na www bude zobrazen pod Vašim komentářem, pokud se jedná o odkaz na blog.

Komentáře k článku: Ptám se, tedy jsem

30. 11. 2011 - 09:50

littlekey: V 89 jsem byl v prváku na gymplu. Studium jsem ukončil v roce 2000. Celou dekádu jsem měl jiné starosti než politiku, to je jistě pochopitelné. Dokonce jsem propásl i dělení republiky. Byl jsem toho času na studiích v USA. Díky za podklad, na základě kterého můžu korigovat svůj postoj k panu VK.

01. 12. 2011 - 21:58

pan tn: Pro srovnání: zde recenze Karla Hvížďaly pro ČRo6, 15. 1.:


--------------------
Ptám se, tedy jsem, tak se jmenuje nová kniha-rozhovor politika, právníka a historika Petra Pitharta, s kterým hovořil o patnáct let mladší evangelický farář Martin Zikmund. Ten, kdo zná Pithartovy knihy Osmašedesátý z roku 1978, esej s názvem Češi v dějinách nové doby, kterou napsal společně s psychologem Petrem Příhodou a historikem Milanem Otáhalem za normalizace, vyšla v roce 1991 a Devětaosmdesátý z roku 2009, ví, jakou cestu autor důsledně celý život sleduje. A hlavně jak diferencovaně a neideologicky o osudu národů, které žily a žijí na území Čech, Moravy, ale i Slovenska, přemýšlí. Jeho komplikované přemítání nad událostmi, které formovaly občany této země, se zcela zásadně odlišuje od současného stranického a účelového blemblem jazyka našich politiků, jak tato kniha stvrzuje. Proto působí jak z jiného světa a jiné doby, ale to je zároveň její velká přednost, nutí k přemýšlení, vykolejuje nás ze stereotypů. Je ale zároveň zřejmě reakcí na Pithartovo osmileté angažmá v komunistické straně v letech 1960 až 1968. Tato zkušenost mu asi už nikdy nedovolila, aby se poddal nějaké ideologii a zneužíval levně jazyk a fakta jen k tomu, aby se prosadil v politice. Je paradoxní, že právě toto angažmá, z kterého se Petr Pithart dokázal poučit, je mu často vyčítáno, a to dokonce těmi, kteří dělají velmi podobnou chybu již mnohem delší dobu jen ve službách jiných ideologií. Bohužel tento způsob existence, který vyžaduje od člověka velké soustředění, z něj činí introverta, který není schopen kolem sebe soustředit následovníky, natož vytvořit novou politickou sílu, která by výrazněji byla schopná zasáhnout do konkrétní politiky. Pragmatický politik zřejmě nesmí dávat najevo, že o svých rozhodnutích tolik pochybuje, jak to celou dobu činí Petr Pithart. Asi i kvůli těmto pochybnostem ani v roce 1989 nešel instinktivně hned do Občanského fóra, byl příliš slušný na to, aby vešel někam, kam nebyl pozván, a zároveň i tehdy byl velmi kritický a předvídavý, když studentům Husovy teologické fakulty, kde byl knihovníkem, říkal: "Připravte se na to, že hlava nás bude bolet z nás samotných, nikoliv z nich, z dnešních mocipánů." To, jak myslí, se koneckonců ukázalo již v disentu, kdy Petr Pithart podobně kriticky vystupoval třeba proti filozofii Václava Bendy, který přišel s termínem takzvané paralelní polis. V této teorii viděl Pithart jen trochu pokleslý program udělat si nějaký lepší svět paralelně vedle toho normalizačního, který museli žít normální lidé. Proto se snažil upozornit na takzvaná "dizirizika." I tehdy ovšem se svými obavami narazil. Politický provoz vždycky pracuje se zjednodušeninami, s tím se nedá nic dělat, protože je určen mase, ale veřejný prostor zároveň potřebuje pěstovat jistou rovnováhu mezi těmi, kteří poukazují na možná nebezpečí a těmi, co provádějí konkrétní politiku. Vztah těch, kdo politiku provozují, k těm, co ji kriticky analyzují, je měřítkem politické kultury země. Jsou-li kritici považováni za nepřátele, zrádce či škůdce, nemá právo takové společenství hovořit o tom, že je demokratické. A ignoruje-li je, jako třeba ignorovaly za první republiky elity Emanuela Rádla, o němž Petr Pithart v knize rovněž hovoří a který je mu v ledasčems podobný, je to zřejmě symptom ještě nedospělé politiky, i když u některých vrcholných politiků první republiky spatřuje Petr Pithart větší noblesu a velkorysost. Nejsem si ale v tomto případě jistý, jestli to není iluze, která u naší generace, jsme s Petrem Pithartem stejně staří, nevyplývá z nostalgie po první republice našich rodičů, která nás do jisté míry asi zasáhla. Ale pravdu asi má v tom, že tehdy bylo mezi elitami více lidí, kteří necítili své angažmá jako poslání, ale spíše jako odpovědnost k pravdě o celku našich dějin. Protože tato kniha je mnohem subjektivnější než předešlé a její tón je místy až velmi důvěrný, zmíněný sebekritický osobnostní rys Petra Pithart je zřetelněji cítit. A je to dáno i tím, co autor přiznává, že ho zajímá hlavně to nedávno minulé, bolavé, sporné, víc než nepředvídatelná přítomnost, protože je to právě nezvládnutá minulost, co onu nepředvídatelnou přítomnost a budoucnost předurčuje. A my můžeme bohužel dodat, že za to může právě přemíra ideologizace současného politického provozu, která politikům dovoluje, aby z nezvládnuté minulosti vytloukali levně politický kapitál a tím drásali staré rány místo, aby se je pochopením snažili zacelit a vytvořili prostor pro skutečnou politiku. Pithartova kniha je proto mimo jiné velice tvrdou, i když velmi kultivovanou kritikou současného politického provozu. Protože není v možnostech rozhlasové recenze se zabývat všemi aspekty knihy, která mapuje celý život Petra Pitharta a tedy bezmála sedmdesát let naší republiky a jeho způsob přemítání o dějinách a politice jako řádném řemesle, zaměřím se jen na tři aspekty, které považuji v dnešní době za velmi důležité.
Za prvé je to vztah k Tomáši Garrique Masarykovi. Petr Pithart v rozhovoru s kolegou Zikmundem připomíná, jak profesor Masaryk po hilsneriádě, kdy se k němu nejen tisk, ale i studenti chovali víc než hnusně, protože podobně jako v případě rukopisů se postavil proti pohodlným lžím, pomýšlel na odchod do Ameriky. Jeho žena, Američanka, která byla pevnější ve víře, byla unitářka, ho ale přesvědčila, aby zůstal. Tomáš Garrique Masaryk byl podle Petra Pitharta solitér či dokonce vyvrhel, abych ho citoval přesně, ale po osamostatnění vstoupil do země jako vítěz na bílém koni a jeho proměna byla tak rychlá a těžko stravitelná, že ze složitého a nepohodlného profesora jsme si udělali rychle tatíčka, kterého jsme adorovali, ale právě proto doposud nepochopili. Za druhé, za nejdůležitější, co Petr Pithart učinil za revolučních dnů, považuje, projev z konce ledna 1990, který byl tehdy známý pod jménem - Slyšel jsem trávu růst. V tomto projevu, odvysílala ho televize, autor upozornil na to, že mezi některými lidmi v Občanském fóru, ale i na Slovensku v hnutí Verejnost proti násiliu vznikaly obavy z toho, aby snahy některých občanských fór, jejichž legitimita se odvozovala jen z plných náměstí a která se zaměřovala na vyhotovování seznamů lidí, kteří měli opustit své funkce, se nepodobala kruté činnosti takzvaných akčních výborů Národní fronty z února 1948. Pithart píše: "Moje slova, naplněná obavami ze svévole mstitelů, byla asi tím nejdůležitějším, co se může za těch dvacet let se mnou spojovat." Za třetí, hned po volbách v roce 1992, které Občanské hnutí prohrálo, napsal Petr Pithart článek, z něhož vyplývalo, že v těchto volbách vlastně vyhráli ekonomové nad právníky, což byla opět přesná diagnóza. Zároveň to ale bylo zřejmě hlavní neštěstí prvních let transformace, protože tehdy se ignorovalo právo a tím pádem se ignorovala i důkladná právní regulace vůbec. Zjednodušeně řečeno, vládlo přesvědčení, že kdyby se zhaslo a státní majetek se nechal rozkrást, neviditelná ruka trhu za nás vše vyřeší. Zcela se zapomnělo na to, že v prosperujících kapitalistických zemích protestantského světa fungoval dříve než volný trh nezávislý soudce. Podle autora v tomto bodě selhal i Západ, který do střední Evropy převáděl zkušenosti z autoritářských režimů, které se transformovaly na demokratické, kde ale, na rozdíl od nás, nebylo nikdy zrušeno tržní hospodářství, soukromé vlastnictví a obchodní zákoníky a obchodní soudy. Tři příklady, které jsem ze skoro třísetstránkové knihy Petra Pitharta vybral, ukazují na tři důležité momenty posledních dvaceti let, jejichž důsledky pociťujeme bolestivě dodneška. Doposud jsme důkladně nepromysleli minulost, takže ji jen zneužíváme. Pithartovi vyčítali, že má velké zpětné zrcátko. Nejsme ochotní myslet moc dopředu, nepředvídáme důsledky svých kroků. Pithartovi vyčítali, že byl příliš kritický k disentu a posléze, že zastavil revoluci. A ignorovali jsme důkladné právní prostředí. Pithartovi vyčítali, že nerozumí ekonomice, ač nefungující a málo nezávislá justice je snad největší problém současnosti. Přesto se autor svou knihou nedomáhá uznání, jen nám tiše připomíná, že děláme stejné či velmi podobné chyby. A pokud se z nich nepoučíme, budeme stále jen hartusit a brblat a chovat se jako postavy Antona Pavloviče Čechova, které jsou, jak Petr Pithart píše, plné mučivých otázek jeho nešťastných hrdinů, kteří na ně ale nemají nikdy žádnou odpověď. Petr Pithart nám na rozdíl od Čechova několik odpovědí na základní otázky alespoň naznačuje. A možná, že i to je hodně a měli bychom být i za to vděční, protože naše demokracie je příliš mladá a už jeho západní způsob tázání, protestantismus je permanentní sebekritika, jak připomíná, nás začíná začleňovat zpět do Evropy, z které jsme byli uneseni, jak v osmdesátých letech napsal Milan Kundera.

01. 12. 2011 - 22:02

pan tn: A zde pro srovnání, jaké výpisky z četby pořídil profesor Erazim Kohák (Literární noviny, 14. 7.):

"Ze stránek Zikmundova knižního rozhovoru, Petr Pithart, Ptám se, proto jsem, i ten vyvstává jako člověk nesmírně ryzí, hluboce masarykovský -- či mluveno s Masarykem, jako krásný člověk. Ve svém dlouhém rozhovoru s Martinem Zikmundem mě Pithart oslnil prostou větou o svém návratu z Izraele po srpnu 1968. "Vrátit se je má povinnost." (str. 85) Na druhém konci knihy to rozvádí: "Země není hlína, půda, není to suma stavebních parcel, jsou to dějiny lidských sídel, svatyní, cest a alejí kolem nich, hromady vysbíraného kamení kolem horských luk, jsou to osudy lidí pracujících na té zemi. Pohřbených v ní." (str. 237) Halas by jen dodal, "Já se tam vrátím". Tolikrát jsem se právě to marně snažil vysvětlit po vlastním návratu! Prožil jsem jiný život, jsem sociální demokrat stejně přesvědčený, jako je Petr Pithart konzervativec. Přesto jsme oba lidé prvorepublikového humanistického konsenzu, lidé pravdy a lásky.
(...)
Naslouchal jsem Pithartovu rozhovoru se Zikmundem s pocitem, že se mi dostalo veliké výsady -- mohl jsem být přítomen svědectví čistého člověka, skromného, se smyslem pro toleranci i pro anglický humor. Snad je to skromnost, které signatáře Charty naučila léta samoty v čerpadlářské maringotce. Jako by pro ně zásadním rozlišením nebyl rozdíl mezi pravicí a levicí, nýbrž podle Herdera, mezi "zvěrstvím" všeho boje a lidstvím soužití ve vzájemné úctě a dobré vůli. Pithart vystupuje z knihy jako ztělesnění lidství, opravdový homo humanus.
(...)
Citovat nedostatky -- absenci rejstříků v Zikmundově knize -- by bylo malicherné."

01. 12. 2011 - 22:05

pan tn: Zvlášť po tom Kohákovi se člověk neubrání pár jízlivostem na Pithartovu adresu, a toho mám přitom rád.
Tvoje recenze je zdaleka nejlepší, pošli to občas do novin.

P.S.: Čtu si ve Tvých zprávách na Twitteru, že Abrhám už šel žádat Klaboucha. Již se nemohu dočkat podrobného líčení, co na jeho žádost řekl Klabouch. Ale neodvažuji se domýšlet, jakou protislužbu žádal: přenesení uhlí do druhé kóje to asi tentokrát nebylo, to by Abrhám vyvázl lacino.

02. 12. 2011 - 00:20

jarmik: Velké díky za uznání recenze už jsem si četl i sám, jiné myslím ani jsem nenašel. Ale čtu si je vždy až po publikaci blogu, protože jinak bych si na to ani netrouf.

Divím se, že je tak baví p. Pithart jako myslitel. Mně to připadalo, co řikal, jako taková historie light, přišla mi čistě odvozená, sekundární, netuším, jak moc seděl v archivech. Paradoxně má za životní téma odmítání ideologie, ale je otázka, jak nazvat, co sám píše.

Po přečtení rozhovoru mi připadá impozantní právě spíš, co prakticky dělal.

Ad Klabouch: jedna nabo dvě poznámky by byly, ale jinak zatím nic a naděje pořád jen mizivá. Přehraju vám to pak ústně

---
jarmik.pise.cz