Sváteční den se hodí pro sváteční téma.
Ohledně té ústavy mě třeba zaujalo, že ji vlastně sepsali zástupci už tehdy slabých politických stran, které již v mezidobí zcela zanikly: hlavní slovo měly ODA a KDS, účastnili se hodně i lidovci.
Jelikož p. Cepl většinu života učil na právnické fakultě, tak když si tu knížku čte právník, tak je to zvláštní pocit, protože se tam setkává se spoustou jmen, která si pamatuje ze školy. Ostatně si vybavuju i samotného p. Cepla, že měl nějaké přednášky, na kterých jsem byl. Pamatuju si z toho jen jeho osobitý styl šaramantní arogance, s chutí asi dovedl být trochu kacířem. Myslím, že pěknou ukázkou toho stylu je třeba přetištěný článek o tom, že by se měla změnit právnická výuka, kde má pěknou větu:
Jedním ze základních úkolů moderních vysokoškolských učitelů je chránit studenty před nadbytečnými informacemi a poskytovat jim podstatné a základní znalosti.
Vedle těch právnických věcí je v knížce i pár dalších zajímavých témat:
- Jednak je tam kus rodinné ságy jedné lepší pražské rodiny. P. Cepl se oženil s dcerou výtvarníka p. Trnky. Říká tam k tomu:
To víte, rodina výtvarníků, spisovatelů, architektů, filmařů... takhle byli v té hierarchii srovnáni... pak psi, kočky... a tady dole, na nejnižším stupni, právníci.
- P. Cepl byl jedním z té generace, která byla ještě relativně mladá na konci 60. let; přechodně liberální poměry umožnily části elity tehdy vycestovat po dlouhé době na Západ. Studoval pár měsíců v Oxfordu, kde bydlel s rodinou, a potom strávil krátkou stáž i ve Státech, kde se stal celoživotním amerikanofilem. Píše se tam, že na dobu v Oxfordu vzpomínal jako na nejlepší dobu svého života. (Zajímavou perličkou je, že z domu v Oxfordu do domu na Hanspaulce to prý trvalo tehdy 2 hodiny 20 minut, neboť letecká doprava nebyla ještě bržděna pomalým odbavováním).
Pokud by někdo sbíral další důkazy pro staletou moudrost, že je pro svěžest ducha nenahraditelné, aby člověk v mládí poznal na vlastní pěst cizí kraje, tak tady ji má.
- Patřil do partičky třeba s p. Pithartem, p. Jiránkem, p. Ivanem Klímou a p. Falberem. Ale v knize je několik svěděctví o jeho zvláštním povahovém rysu, že kamarádům nepomáhal z titulu své pozice zkoušejícího na právech.
Při zkoušení byl obávaný. ... Přátelé se shodují, že přímluvy u tohoto zkoušejícího byly zbytečné a občas se zvrátily v pravý opak. Richard Falbr, tehdy právník v pražské zoologické zahradě, se přimlouval za dceru svého známého. Cepl však dívku od zkoušky vyhodil se slovy "vždyť není nutné, abyste byla právnička, můžete se živit jako prodavačka".
- Plastický obrázek dávají i pasáže o 70. letech. P. Cepl nebyl členem KSČ, ale přesto mohl po roce 1968 na fakultě dále učit, jenom nebyl povyšován, protože obrázek nebyl prostě úplně černobílý a měl různé odstíny a podivná zákoutí. STB se ho snažila získat pro spolupráci, mj. pohrůžkou stíhání za údajné znásilnění studentky. P. Cepl spolupráci odmítl, ale přerušil okamžitě veškeré styky s kamárady, kteří byli disidenti, aniž by jim cokoliv vysvětlil. Ti to nechápali a docela se urazili.
- Docela slavný je i jeho syn p. Vojtěch Cepl ml., což je soudce, který se před nějakou dobou proslavil tím rozsudkem, kdy odmítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se bránili určití členové justice proti označení za justiční mafii, když pozval na rozsudek média a řekl, že mu to připadá jako naprosto přiléhavý pojem. Od p. Cepla juniora pochází i velice pozoruhodná perlička v knize, která ukazuje, jací zmetkové byli na právnické fakultě už před převratem: vzpomíná na přijímací zkoušky, kde dozor vybraným jedincům naprosto nepokrytě přímo říkal, jak mají odpovídat.
- Z doby v Oxfordu v roce 1968 - 69 je i výborná historka paní Ceplové. Přečetla si tam Hobbita, přeložila pár kapitol na ukázku a poslala to do nakladatelství Albatros, kde tehdy pracovala, s návrhem, aby se to vydalo, nejlépe s ilustracemi starého p. Trnky. Nakladatelství to tehdy zamítlo, že je to nezajímavé. Příslušná redaktorka řekla, že "trpaslíky nemá ráda". A tak vyšel Hobbit až o pár let později v Mladé frontě s ilustracemi p. Šalamouna.
Po sepsání ústavy byl p. Cepl ústavním soudcem a po skončení funkce ještě pár let vnitřním arbitrem v Komerční bance, kde prý drtivou většinu stížností klientů rozhodl proti bance, protože banky neměl rád.
Knížka se mi samozřejmě líbila, je psaná přesně, jak má, tj. pěkným jazykem, ale přitom přesně a věcně. Pan Němeček si ale zvolil těžké téma. Protože s máločím je člověk tak nespokojen, jako s ústavními činiteli, případně s justicí. Když člověk čte ty depresivní zprávy, tak nemá moc náladu mít pocit, že vytvořením tohoto ústavního systému někdo vykonal super práci. Samozřejmě jiná věc je, že ta ústava je jen nástroj, jehož funkčnost se může ukázat až za dlouhou dobu, jestli nakonec přispěje ke zlepšení právního vědomí, aby se tolik nekradlo a věci veřejné byly manažovány lépe. Současně je ale psaní o významných právnících u nás myslím neobvyklé a přitom veřejně užitečné, protože mám dojem, že justice (spolu s veřejnou správou vůbec) je klíčovou veřejnou službou. Z faktorů, které závisí na nás, to bude dle mého ten hlavní, který rozhodne o našem blahobytu.