Už dlouho jsme nebyli se Sargo společně v divadle. Díky dědovi jsem si připomněl ten lehce zapomenutý pocit, když člověk si vezme oblek a kabát a prochází se s mangelkou nočním centrem Prahy. Připadal jsem si jak na dovolený:-)
Též se mi líbí, že Pratchett má zjevně k tomu divadlu vztah (o dražbě postavy ve prospěch obnovy divadla po povodních jsem psal zde). Adaptaci Soudných sester prý viděl a označil za nejlepší ze všech.
Připadalo mi docela neobvyklé, že v programu k představení je přetištěn rozhovor režisérky k této hře, kde přímo říká, že původní adaptace od Pratchettovo kamaráda Briggse je špatná a nudná. Že se skládá z 16 dlouhých scén a že se to nedá vydržet. Že to v Dlouhé rozsekali do kratších úseků - asi na 50 scén - což odpovídá i dojmu v knížce, kde běží několik linií paralelně.
Na tuhle věc jsem musel při sledování myslet. Že je to trochu jako srovnání se zpracováním, jak je navrhoval prof. Erich Fiedler (z Vídně). Protože si člověk mohl domyslet, že od toho Fiedlera by to fakt byla nuda nuda, šeď šeď.
Herci byli obvyklí - dobré jsou hlavně čarodějky Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová. Účastnil se i Karel Infeld Prácheňský... vlastně Miroslav Táborský jako jediná filmová hvězda. Říkali jsme si, nakolik je to sugesce a nakolik skutečně je to taková osobnost. Ale vždycky, když přišel na scénu, tak jsem chtěl zatleskat a říkal jsem si, že se to prostě nedá srovnat.
Pan Štandlík (Miroslav Táborský) vydělal peníze v sýrařství.
Investoval do opery. Ale v tomto odvětví podnikání nevychází z údivu...
Pratchett je můj oblíbený autor, je to komedie, bylo to pěkný, ale úplně k popukání pro mě ne. Hodně jsem se zasmál až úplně v poslední scéně, kde umírá Sardelli a při tom se vypořádával s operou. Maškaráda má totiž za téma operu (samozřejmě na Zeměploše). Musím říct, že Soudným sestrám na jevišti prospělo lehké parazitování na Shakespearovi. Podobně i Maškarádě daly pasáže s krásným operním zpěvem kousek kvality odjinud, která prospěla. Pratchett navíc dovede dát pocit spříznenosti, jak je ta opera jedno velké klišé a snobismus, i nám, lidem, kteří nikdy na opeře nebyli.
Jelikož Maškaráda je trošku detektivka, tak nebude na škodu prozradit závěr celého příběhu. Sardelli nekonečně pomalu umírá a přitom takto účtuje:
"Naneštěstí další věc, kterou nemohu na opeře ani vystát," ozval se v té chvíli Sardelli, vstal a pozpátku couval do kulis, "jsou zápletky. Jsou naprosto nesmyslné!! A nikdo si to netroufne říct!!! A kvalita hereckých výkonů? Žádná neexistuje!! Všichni postávají kolem a pozorují, jak hlavní osoba zpívá. U všech bohů, jaká to bude úleva, nechat to všechno za zády...chrchly... ach...ach..."
Znovu se sesul na zem. "Už je po ňom?" zajímala se Stařenka.
"Neřekla bych," zavrtěla hlavou Bábi.
"A co se týká lidí, kteří chodí na operu," zazněl Sardelliho hlas a hudební ředitel se znovu pracně zvedl na nohy a naklonil ke straně, "myslím si, že ty nenávidím ještě mnohem víc!!! Těžko by se mezi nimi našel jediný, kdo o hudbě něco ví!!! Žvaní o melodiích!! Stráví celý den předstíráním toho, že jsou smysluplné logicky myslící lidské bytosti, a pak přijdou sem a nechají svou inteligenci viset na háčku u dveří-"
...
Znovu upadl na prkna.
André do ležícího ředitele strčil. "A teď už je mrtvý?" zeptal se.
"Jak může být mrtvý," od odpověděla mu Anežka. "Dobrý bože, copak nikdo z vás nevidí, že-"
"Ale abyste věděli, co mě dokáže rozčílit ze všeho nejvíc," řekl Sardeli a zvedl se do kleku, "je to, že v opeře každému trvá!!!!!... tak strašně!!!!!... dlouho... než.... chrchly chrchly, síp... síp..."
Upadl na bok.
Takže pro čtenáře Zeměplochy pěkná dodatečná zábava.