Já nevím, čím to je. To si nevzpomínám, že bychom doma byli nějaká modrá armáda. Ano, lehké zaujetí vlaky ano, ale velice decentní.
Tak po kom je to dítě takový železničářský šílenec.
Po včerejšku jsem měl vlaků už celkem dost. Takže mě nechávalo dnes dopoledne celkem v klidu heslo, které si stanovil pro dnešek Jáchym, a sice "na vlaky". Míněno, že je třeba jet znovu Lužné do muzea. (Ve skutečnosti to znělo asi takhle: "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" "Na vlaky!" atd. s různě krátkými pauzami).
Bohužel jsme dnes oba rodičové poněkud mouchovatí a chabé vůle. Takže se nám zásadě nepodařilo vymyslet žádný program, který by zvládl byť vzdáleně konkurovat vlakům u Rakovníka. Ale odmítal jsem jet tam znovu sám. Současně jsem v sobě mobilizoval zbytky gentlemanství a odmítl jsem i nabídku, že dnes tedy mě vystřídá Sargo. V každém případě jsme dnes v poledne jeli opět do Lužné II., tentokrát všichni.
Dnes asi ne naposled (foto z manželky mobilu, ta Nokie fotí o poznání hůř).
Nevěřil jsem původně, že "na vlak" je něco víc než pustá šikana vůči rodičům. To přece nemůže nikdo vydržet takovou železniční nakládačku. Jak jsem se mýlil.
Na mašinky se skákalo úplně stejně neúnavně, běhalo se po točně, házely se kameny do vozejků z Poldi Kladno. A samozřejmě modýlky.
Tím to však neskončilo. Jak jsme na to byli dva, tak jsme měli roupy ještě i po dvou a půl hoďkách muzea. Jelikož hned vedle je skutečné nádraží a jezdí tam "žlutý vlak" (v očích mrňousa by se tato slova měla psát asi jako ŽLUTÝ!!! VLAK!!!), tak že si dáme ještě nějakou tu dojíždku. První žlutý vlak nám ujel doslova před nosem, ale naštěstí je tam na této trati hustý provoz. Sice dotaz "kdy pojede kamkoliv ten žlutý vlak" je lehce na zabití, ale na nádraží byli ochotní a zjistili nám to. Tak jsme napřed sjeli jednu stanici do Rakovníka žlutým vlakem.
Tam na nás čekala máma s autem a já už se těšil, že pro dnešek s vlaky konec. Jenže ne tak Jáša; odmítl odejít z nádraží, že "koukat na vlaky". V Rakovníku je nádraží na koukání jako dělané: není to nepřehledné monstrum, ale přitom je tom pořád živo, něco přijíždí a odjíždí. Tak jsme koukali a koukali, odchod se stále nedařil. Tak dvě minuty před odjezdem vlaku do Kladna jsme se rozhodli, že se obětuju a ještě se svezem jednou.
Bylo to dost na krev, protože zpět v Lužný to čekalo 25 minut na nějakej opožděnej rychlík a mrňous začal lehce hysterčit "z vlaku ven". No, vydrželi jsme - zachránila to nemravná sušenka s polevou. Asi aby nahnali zpoždění, tak pak jeli ďábelsky rychle, strašně to házelo, takže sem si rozsypal všechny křupky na podlahu. Pro zpestření byla za Novým Strašecím výluka, takže se jelo kus autobusem. Což náš malý maniak jedině přivítal. Ale když jsme v Kamenných Žehrovicích přestupovali zase do vlaku, tak už se moje železniční kapacita začínala naplňovat (i když mrňous byl vzorný a nezlobil).
Konečně jsme v Kladně (po hodině a půl cesty z Rakovníka) vylezli a přivítali se dnes po několikáté s čekající Sargo. Mrňous si v načervenalé temnotě po zapadlém slunci sedl na nádraží na zem a prohlásil, že "eště chvilku koukat".
Na to už jsem neměl. Nemilosrdně jsme jeli domů ... hrát si ještě chvilku před spaním s kolejema.