Today, it's the Historical Impersonations. And we kick off tonight with Cardinal Richelieu and his impersonation of Petula Clark.
And now for our most ambitious attempt tonight - all the way from Moscow in the USS of R - Ivan the Terrible as a sales assistant in Freeman, Hardy and Willis.
Nejprve bych se rád přihlásil do soutěže o nejméně zajímavý článek. Ale knihu od Josefa Pekaře a názvem František Palacký jsem pozorně přečetl. Mám celkem rád Palackého i Pekaře. Tak proč bych si nedal článek na blog.
Celkem bych nic o knize nepsal. Je dobrá hlavně proto, že má dobré téma, dobrého autora a malinký formát.
Lépe jsem si tam ale uvědomil zajímavou životní dráhu Palackého, který se skutečně vyšvihl sám z obyčejných poměrů mezi šlechtu. Hlavně se pak dobře oženil, čímž se definitivně zbavil existenčních starostí a získal definitivní závist ostatních buditelů.
Ani jsem si to nikdy neuvědomil, že Palacký vlastně nikdy nehájil stará práva českých zemí; měl nějakou představu nového rozdělení říše na národnostní federaci. S touto nadějí vždy silně podporoval císaře a jeho centralizaci na úkor historických privilegií zemských stavů, přestože čeští stavové ho zaměstnávali. Až ke konci života byl zklamán, že za svoji podporu od císaře nic nezískal, na rozdíl od bojovných Maďarů. Prý ignorování těch historických zemských práv ke stáru považoval za svoji největší chybu, píše Pekař.
Já osobně bych mu tedy nějakou koncepci tolik nevyčítal. Ostatně ta jeho nebyla až tak hloupá; s pýchou jsem si četl v německých učebnicích dějepisu o jeho dopisu do Frankfurtu, což je jeden z mála českých projevů politického myšlení, co berou za hranicemi vážně.
Spíš bych mu tedy vyčítal, že zbaběle počkal, až umře starý kritický Dobrovský, a potom začal potírat všechny pochybovače o pravosti Rukopisů. Přestože musely být pochyby silně odůvodněné. Prosazování pravosti Rukopisů mi připadá tedy neobyčejné trapné a nízké. Je jenom spravedlivé, že lhaní kvůli domnělé prestiži nakonec skončilo o to větší ostudou.
K Palackému ještě dvě nesouvisející poznámky:
- Potěšilo mě, že mám Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě ve vydání z roku 1968, které je v soupisu literatury na konci příručky uvedeno jako nejlepší. Dokonce jsem to z větší části před časem i přečetl.
- Vzpomínám si, že jsem viděl nějakou anketu v průběhu TV ankety o největšího Čecha a že můj oblíbenec Třeštík tam navrhoval Palackého. Škoda, že už asi nebude impersonifikace Třeštík představuje Pekaře jak představuje Palackého.
Závěrem tedy ještě ty impersonace.
Textově jsou zde.
And now for our most ambitious attempt tonight - all the way from Moscow in the USS of R - Ivan the Terrible as a sales assistant in Freeman, Hardy and Willis.
Celkem bych nic o knize nepsal. Je dobrá hlavně proto, že má dobré téma, dobrého autora a malinký formát.
Lépe jsem si tam ale uvědomil zajímavou životní dráhu Palackého, který se skutečně vyšvihl sám z obyčejných poměrů mezi šlechtu. Hlavně se pak dobře oženil, čímž se definitivně zbavil existenčních starostí a získal definitivní závist ostatních buditelů.
Ani jsem si to nikdy neuvědomil, že Palacký vlastně nikdy nehájil stará práva českých zemí; měl nějakou představu nového rozdělení říše na národnostní federaci. S touto nadějí vždy silně podporoval císaře a jeho centralizaci na úkor historických privilegií zemských stavů, přestože čeští stavové ho zaměstnávali. Až ke konci života byl zklamán, že za svoji podporu od císaře nic nezískal, na rozdíl od bojovných Maďarů. Prý ignorování těch historických zemských práv ke stáru považoval za svoji největší chybu, píše Pekař.
Já osobně bych mu tedy nějakou koncepci tolik nevyčítal. Ostatně ta jeho nebyla až tak hloupá; s pýchou jsem si četl v německých učebnicích dějepisu o jeho dopisu do Frankfurtu, což je jeden z mála českých projevů politického myšlení, co berou za hranicemi vážně.
Spíš bych mu tedy vyčítal, že zbaběle počkal, až umře starý kritický Dobrovský, a potom začal potírat všechny pochybovače o pravosti Rukopisů. Přestože musely být pochyby silně odůvodněné. Prosazování pravosti Rukopisů mi připadá tedy neobyčejné trapné a nízké. Je jenom spravedlivé, že lhaní kvůli domnělé prestiži nakonec skončilo o to větší ostudou.
K Palackému ještě dvě nesouvisející poznámky:
- Potěšilo mě, že mám Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě ve vydání z roku 1968, které je v soupisu literatury na konci příručky uvedeno jako nejlepší. Dokonce jsem to z větší části před časem i přečetl.
- Vzpomínám si, že jsem viděl nějakou anketu v průběhu TV ankety o největšího Čecha a že můj oblíbenec Třeštík tam navrhoval Palackého. Škoda, že už asi nebude impersonifikace Třeštík představuje Pekaře jak představuje Palackého.
Závěrem tedy ještě ty impersonace.
Textově jsou zde.