Při nedávné sérii článků jsem si uvědomil, že mě docela vlastně baví knížky o architektuře.
Jenom pro pořádek uvedu, že pojem (či spíš nadávku) "sídelní kaše" pro satelitní rodinné domy jsem už někde zaslechl. Ale toto bylo poprvé, kdy jsem o tom četl něco soustavnějšího. Jestli jsem to správně pochopil, tak ta knížka je víceméně dílo autora mlaďase, který byl na postgraduálu ve Švýcarsku, a takto vydal upravenou doktorandskou práci. Určitá akademičnost na tom znát je.
Když bych se pokusil laicky převyprávět příběh předměstské sídelní kaše, tak to vzniká na přelomu 19. a 20. století jako reakce na neuspokojivé bydlení v industrializovaných špinavých přeplněných městech. Tehdy vznikají urbanistické zásady, které se postupně dostaly do zákonů a platí dodnes. Rozdělují se striktně zóny na rezidenční a jiné. V rezidenčních se stanoví limity maximální zástavby, aby se zabránilo přílišné hustotě osídlení.
Autor ukazuje, že takové zásady už dnes nejsou adekvátní situaci a spíše ji zhoršují. Protože z jeho pohledu hlavním problémem současné výstavby není příliš velká hustota, ale příliš malá. Centrálním životním cílem střední třídy celosvětově (a víceméně dlouhodobě) je vlastní rodinný dům na vlastním pozemku. A poválečný blahobyt Západu tento cíl dovoluje uskutečnit, a tak vznikají ta předměstí.
Před válkou byla projevem těch urbanistických zásad tzv. zahradní města. U nás uvádí jako příklad zahradního města pražskou čtvrť Ořechovka. Tu hodnotí kladně: přestože odděluje jenom bydlení, čímž vlastně popírá klasický městský charakter (= hodně lidí na jednom místě dělá různé věci, tj. bydlí, pracuje, obchoduje, baví se, studuje). Ale charakterem zástavby pořád má slušnou hustotu a dovoluje žít tam městsky.
Dobrá čtvrť.
Současná předměstí ale už úplně opouštějí způsob zástavby, který by tvořil ulice a vůbec nějak více počítal se společnými prostory. Tím je osídlení velice řídké. To má za důsledek, že se tam nevyplatí udržovat služby, takže už tak dlouhé vzdálenosti se ještě dramatizují, protože jezdit autem se musí úplně pro všechno. Auta z předměstí pak ucpávají a vůbec zpětně ničí původní městská centra, na nichž jsou závislá, protože většina denního života (obchod, práce, zábava) se stále odehrává v městském centru.
Samozřejmě klasickou výtkou je plýtvání volnou krajinou, která se zbytečně zabírá pro domy, místo aby se nechala radši být. A též se musí stavět a hlavně draze provozovat rozsáhlá infrastruktura na zbytečně velkém území, což jde k tíži celku. V roztahaném městě se nic nedá vyřídit pěšky nebo na kole; velké silnice pro auta to ještě dále zhoršují pro chodce.
Špatná suburbia.
Těžko jsem se při čtení smiřoval s tím, že ani v rovině teorie na ty nepříjemnosti není jasná odpověď. Jsou jen různé dílčí myšlenky, které často mohou pomoci, ale ne vždy a všude. Po světě se podařilo uskutečnit i pár experimentů. Ty jsou zajímavé, ale bohužel tyhlety pokusy vnutit lidem dobro proti jejich vůli jsou vždy trochu sporné, když navíc je otázkou, nakolik jsou ti dobromilové ochotni aplikovat totéž i na sebe.
Mám jen málo cestovatelských snů. Ale experimentální městečko Poundbury bych moc rád viděl.
Z těch pokusů uvádí nějaké bytové projekty ve Švýcarsku a v Holandsku. Zmiňuje se i o Poundbury v jižní Anglii, což je městečko založené plánovitě na počátku 90. let, přitom vypadá striktně historicky. To bych strašně rád viděl, jaký je tam pocit. V té Anglii to ale je v úplně jiném kontextu. To jsem četl už několikrát, že anglické územní plánování je v duchu, který bychom u nás považovali nejspíš za naprostou totalitu. Ale pamatuju se, že jsem od různých anglických učitelů to slyšel jako samozřejmý názor, že stavět nový dům je nevkusně egoistické, pokleslé, až zločinné, a že slušný člověk si vždycky koupí existující dům a maximálně si ho poupraví dle svých potřeb.
Když bych řekl svůj dojem z četby, tak tu kritiku beru. Není mi to samozřejmě příjemné; kdo by si rád četl o tom, že co sám léta pracně podnikal, bylo hloupé, nedomyšlené a neužitečné. Beru si však ke cti alespoň to, že naši satelitní kapitolu jsme si vyhodnotili jako omyl sami a - byť bolestně - jsme se s ní rozloučili. Když zůstanu na té osobní rovině, tak samozřejmě by bylo pošetilé to brát tak, že přestěhování se do paneláku na sídliště je nějaké dramaticky správné rozhodnutí směrem k dobrému bydlení. Já jsem už v tomto směru kritice přístupný - ale zatím si to tedy spíš pochvalujeme právě pro ty výhody města, hlavně pak řádově menší význam auta pro nás, na kterém už nejsme závislí, natož aby bylo nezbytné mít neustále v provozu auta dvě.
Je to nejspíš banalita, ale banalita pravdivá, co se píše v té knize: že bydlení není jen ten samotný dům. Protože stejně tak se bydlí v tom prostoru kolem.
Ty nepříznivé závěry v knize bych si troufl relativizovat asi hlavně tím, že nová výstavba vypadá divně vždycky. Věřím, že i ta Ořechovka neměla po dostavění takového ducha, jakého má po osmdesáti letech. (Vybavuju si matně nějaký článek od p. Čapka, že psal o té nové zástavbě - asi to bylo na Vinohradech -, kde si s bratrem postavili za republiky tu vilu, jak to tam bylo divné, když to bylo nové). Už jenom, že vzrostou stromy a hodně toho schovají, to změní dojem. Myslím, že i dnešní satelitní městečka budou za pár desítek let mít lidštější tvář a spontánně se tam lidi, ti kterým to sedne a vydrží tam, usadí a nějak se s tím porovnají.
Pokud jde o naši anabázi směrem do města, určitě časem zase poznáme i ty odvrácené strany nahuštěnějšího bydlení. Věřím, že bude pořád v tomto co řešit a o čem mudrovat. Koho toto téma baví, tak mu vřele knížku Sídelní kaše doporučuji.
První věta knihy: Rodinné domy se v dnešní společnosti těší velké oblibě.
Poslední věta: Jestli se mně ale podařilo vzbudit zájem o fenomén hustoty osídlení, pak tato práce splnila svůj účel.