Odjezd na dovo se nekoná, protože starší dítko tuberácky chrchle. (Nejvíc po půlnoci, čímž budí mladší dítko, které pak hystericky řve). Tak si aspoň napíšu blog.
V proběhlém týdnu jsem byl tři odpoledne slaměným vdovcem. Jedno z nich jsem využil k návštěvě výstavy Pražská panelová sídliště. Výstava je zdarma. K dispozici je jen jednoduchý katalog: bohužel není dělaný jako knížka, ale jako velká rozkládací mapa, takže se špatně čte.
Na obálce katalogu je výživný citát univerzálního padoucha všech urbanistických textů, p. Le Corbusiera:
Sériově postavené sídliště by při dobrém uspořádání vyvolalo dojem klidu, pořádku a čistoty
a své obyvatele by nepochybně naučilo disciplíně.
Výstava není rozsáhlá, zkoukne se během 40 minut. Popisuje historii pražských paneláků a sídlišť. K vidění jsou hlavně dobové fotografie, též územní plány Prahy a model Jihozápadního Města.
Výstava začíná panelem se statistikou, jaká spousta lidí v panelácích bydlí (já dodávám: včetně budoucího p. presidenta republiky). Bohužel v katalogu statistiku nezopakovali úplně, jak byla na výstavě. Dle katalogu v Praze bydlilo v r. 2001 v panelácích 470 tis. lidí, což je myslím cca 40 % všech obyvatel. Na výstavě byla uvedena i statistika celostátní, kde se ten poměr nijak výrazně nelišil.
První pražský panelák - ulice U Prefy v Ďáblicích (1955).
Historie panelových sídlišť trvá od 50. do 90. let. Podle popisků na výstavě to šlo s výstavbou paneláků spíš od devíti k pěti. Nejlepší dle nich jsou sídliště ze 60. let, úplně nejlepší je prý sídliště Invalidovna v Karlíně. Tam vyzdvihovali i architektonicky nějaký dům hotelového typu, kde prý bydleli prominenti a umělci a měli tam nějaké služby v bytě. O tom by mě zajímalo více detailů. To muselo být úchvatně nemravně pohodlné. Jak to asi mohlo fungovat?
Nejlepčí je sídliště Invalidovna v Karlíně.
Při slově pražské sídliště si asi každý vybaví největší sídliště Jižní Město. Na výstavě podávali ten obrázek, že v případě Jižního Města došlo k velikému vzdálení se reality od záměru. Bylo to asi dané i tím, jak obrovský to byl projekt (80 tis. lidí). Jižní Město bylo koncipováno jako kompletní separátní město na zelené louce. Mělo se skládat ze 4 čtvrtí, každá z nich se měla lišit a měla mít vlastní centrum; celé Jižní Město pak mělo mít své hlavní náměstí. Výstavba těch čtvrtí přestala být časem koordinována a dodělávalo se hodně úsporně, tzn. bez části občanské vybavenosti. Nakonec investor (asi vláda - těžko někdo jiný) do toho zasahoval tak, že se zahustila zástavba a upustilo se od průmyslových zón; čímž ta čtvrť se stala jen rezidenční a čistě dojížděcí do Prahy. Z této doby těsně po dokončení Jižního Města existují umělecká ztvárnění depresivního života na sídlišti, včetně tehdy nejslavnější Panelstory od pí. Chytilové.
To centrální náměstí pro celé Jižní Město prý nikdy nevzniklo a leží dodnes ladem. Nejsem si bohužel jist, které místo to je. Dodatečně si čtu na webu, že to mělo být u stanice metra Opatov.
Veselo u lužinského rondelu.
Vůbec u těch panelových sídlišť je asi hlavním tématem rozdíl mezi záměrem a realitou. Bylo to - jako na každé stavbě - způsobeno šetřením na nákladech. Jenom v případě paneláků se všechno projevilo ve velkém, protože to bylo stavění ve velkém. Přitom tehdy nebyla problém půda, ale kapacity stavebních firem. Na webu vidím statistiku, že v Praze je asi 170 tis. bytů v panelových domech (vidím to na grafu, takže číslo je hodně hrubé). Když to člověk porovná s dneškem, když se velice zhruba ročně v Praze prodá 3 tis. nových bytů, tak je vidět rozsah toho vládního projektu. Když se to rozpočítá na 40 let, tak vychází přes 4 tis. bytů v panelácích ročně přes celé to dlouhé období; a stejně to asi nebude věrný obrázek, protože předpokládám, že výstavba se koncentrovala spíš do kratšího období.
Jak u Jižního Města, tak u Jihozápadního Města se jako nešťastný zásah do původních projektů uvádí zvýšení počtu pater (u Jihozápadního Města přidali na poslední chvíli všude tři patra). Tím se samozřejmě podstatně zhoršil dojem z těch staveb, které se o další kus vzdálily lidským měřítkům. Na výstavě to nebylo více vysvětleno, ale prý svou roli v urbanismu sídlišť hrálo i to, že stavební firmy odmítaly přesunovat při stavbě koleje na jeřáby. Takže požadovaly, aby maximálně se dalo stavět podle kolejí jeřábu v jeho dosahu. Jak říkám, nebylo to blíže vysvětleno, tak nevím, kde a jak se to konkrétně projevilo. Ale počítal bych, že různé ty douhatánské rovné paneláky budou asi s tím souviset.
Můj názor na paneláky je zhruba takový, že to přehnali s jejich velikostí, což je asi hlavní parametr, který se asi reálně už nedá napravit. Vybavení se modernizuje, časem se to asi naučí lidi i efektivně tepelně izolovat, fasády se různě zkouší barvit (dle mého laického pozorování, ale panelákům na nových omítkách nejvíc stejně sluší barva šedá), ale ošklivý dojem z těch největších monster nikdo nemůže zachránit. (Respektive, asi by se to dalo zmenšit, ale pochybuju, že by to bylo ekonomické). Málo platné, bydlení na sídlišti má sice své praktické výhody (a má proto i své fanoušky) - ale s tím celkovým dojmem se už nic nenadělá, že to bude vždycky hnusné sídliště z východního bloku.
Vetřelci a volavky
Na výstavě byl i koutek uměleckého projektu Vetřelci a volavky. Jeho cílem je zdokumentovat výtvarná díla na sídlištích. Ke koupi je na výstavě i jednoduchý katalog ve formě mapy Prahy se seznamem sídlištních soch a s průvodním textem. Mapa (i ve formátech pro navigace) je ke stažení webu projektu (www.vetrelciavola/...).
Z obálky Vetřelců a volavek: Věra Janoušková - Sloup, 1970.
(osinkocement, Novodvorská, Praha 4).
Tento projekt mě velice oslovil, protože sám si ta výtvarná díla fascinovaně prohlížím. Nevím, jestli existují méně milovaná výtvarná díla: myslím, že se nikomu z kolemjdoucích nelíbí, vyjma zvrhlých fanoušků (jako i já), kterým se schválně líbí ošklivé věci. Opět škoda, že zvolili pro katalog formu obrovské plachty z tlustého papíru. K navigaci by stačila elektronická podoba, zato nějaký byť jednoduchý sešítek by mohl být krásným čtením.
Zaujal mě údaj, že na dekoraci sídlišť bylo stanoveno mezi 1 - 4 % rozpočtu, takže období výstavby sídlišť s sebou neslo dlouhé období nebývalé existenční jistoty pro nebývale velkou skupinu výtvarných umělců. V katalogu se uvádí tehdejší pojem "sierralisté", protože si za odměny za cementové sochy v Tuzexu kupovali Ford Sierra.
Svou povahou moc nedůvěřuji velkým unikátům v kotlině, ale katalog uvádí, že sídlištní výtvarné umění je prý československým unikátem v tom, že je "bizarní kombinací abstraktního a realistického umění".
V textu jsou vyznačeny některé typické motivy sídlištních soch - zde jeden z nich.
Když už se rozepisuju, tak sem poznačím i nějakou informaci: sídlištní sochy měly prý zahraniční inspiraci. Byl jí jednak p. Henry Moore (pro typ "kyčelní kost mamuta") a p. Constantin Brancusi (pro typ "vetřelci").
Závěr laboratorních prací
Výstavu o panelácích doporučuji, bude ještě do září na staroměstské radnici. Výstava je zdarma a jsou odtud hezké výhledy okénky dolů na turisty. Sám uvažuji, jestli by mi nevyšla účast na doprovodné akci, a to na vycházce po Jihozápadním Měste s p. odborníkem. (Web výstavy a údaje o autorech fotografií jsou zde).
První věta katalogu k výstavě: Na přelomu 20. a 30. let se myšlenkou sídliště jako odpovědí na všeobecnou bytovou nouzi zabývali přední avantgardní architekti a teoretici jako Karel Teige, Jaromír Krejcar, Karel Honzík a mnozí další.
Poslední věta: Kvůli snaze o zachování původního vzhledu některých architektonicky zajímavých objektů byly podány návrhy na jejich památkovou ochranu.