Neffovo podobenství o životě

15. únor 2008 | 22.18 |
› 
Ondřej Neff připsal [chybná informace - viz oprava v komentářích] pro edici Pevnost (což jsou knižní přílohy hádejte kterého magazínu) závěr své fantasy série o hrdinovi Radovi Haagerovi. Zaujalo mě tam jedno podobenství.

sidlo v pytliPoslední díl té tetralogie se jmenuje Šídlo v pytli. Předtím jsem četl jen první díl s názvem Jádro pudla. Přeskočení dvou prostředních částí se nijak na čtenářském prožitku myslím neprojevilo.

Je to jen malá brožurka, takže je to přečtený raz dva. Děj příběhu je prostinký: ve vesmírném měřítku spolu bojují dvě supercivilizace a jejich boj se promítá do boje důstojníků snažících se obnovit někdejší marsovskou diktaturu s divochy z marsovských plání pod největší horou sluneční soustavy Olympus Mons.

Scéna, kvůli které tento článek píšu, se odehrává ve virtuálním světě uvnitř obrovského počítače, který obsahuje digitalizované mysli obyvatel jedné planety. Elektroničtí obyvatelé tráví čas podivnou činností: na obrovském stadiónu tvaru číše běhají dokola po kruhových drahách. Jediným cílem je usilovným během vystoupat postupně na dráhy na vyšší a vyšší úrovni.

"Co to je?" podivil se Rad Haager.
"To je," vysvětloval mu soudce, "napůl hra, napůl práce. Pravidla jsou prostá. Čím jsi silnější, obratnější a rychlejší, tím výše se dostaneš. Jakmile polevíš, klesáš níže."
"Copak to může někoho bavit? Poslyšte," zachmuřil se lovec, "vy ty lidi nutíte, aby tu nesmyslně běhali."
"Nutíme? Ani v nejmenším."

Na nejnižších drahách běhají batolata, pak větší děti, starci a líní, tlustí nebo chromí lidé. Rad Haager se postupně dostává výš. Případně, když poleví, nějak se stane, že klesne o nějakou tu dráhu zase níže.

Na své dráze ale nebyl sám. Spolu s ním tu v ostrém tempu běželi mladí lidé, muži a ženy. Rad si uvědomil, že nesmí mrhat silami a nemůže rozptylovat pozornost, protože by opět mohl uklouznout a pád o takových pět stupňů není nic příjemného, tím spíš, že člověk spadne mezi ubožáky tam dole. Ne, tam bych se už opravdu nechtěl ocitnout.

Jaké to asi je výše, napadlo Rada.

Sotva mu ta myšlenka bleskla hlavou, nějaký mladý muž, který běžel o tři kroky před ním, přidal do kroku, následoval skok a už se Radovi ztratil z očí!

Co dokáže on, to umím také, napadlo Rada.

Vykřikl radostí, když se mu podařilo překonat další tři stupně. Výkřik ho ale stál nějaké síly, a proto okamžitě uklouzl a spadl o stupínek níže. Zamrzelo ho to, třebaže vzestup o dva stupně znamenal pěkné vítězství. Kdybych nebláznil, mohl jsem být o stupeň výš, napadlo ho. Podařilo se mu dostat se na ten vysněný stupeň, ale nezbavil se pomyšlení, že bez té hloupé chybičky by byl ještě o jeden nahoře.

Místy to nabývá vskutku až kafkovských kvalit. Což je u fantasy brožurky docela dobré, ne?

Ti chudáci tam dole jsou nuceni běhat po mrzce nízkých stupních, protože mají mrzké duše. Nedíval se vzhůru, ale protože běžel nakloněn dopředu, viděl dolů. Byl už v obrovské výšce. Všiml si také, že po stupních, jež byl právě překonal, běží jen málo lidí. Tu a tam supěl běžec, zpravidla mladý muž, brunátný v tváři, rysy ztrhané, zřejmě na pokraji sil.

Já nejsem na pokraji sil. Mám jich ještě dost, uvědomil si Rad.

Pak ho ale napadlo, že jich nemá neomezeně.

Jsem si plně vědom, že myšlenka toho obrazu není originální ani překvapivá. To nic nemění na tom, že na mě docela silně zapůsobila. Nudné spotřební čtivo rázem proměnila v kouzelnou chvilku.

Související odkaz: o prvním dílu tetralogie jsem psal zde.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Neffovo podobenství o životě kobliha 17. 02. 2008 - 07:20
RE: Neffovo podobenství o životě jarmik 17. 02. 2008 - 09:08
RE: Neffovo podobenství o životě 19. 02. 2008 - 17:07
RE: Neffovo podobenství o životě jarmik 19. 02. 2008 - 20:09
RE: Neffovo podobenství o životě 05. 03. 2008 - 18:39
RE: Neffovo podobenství o životě jarmik 19. 03. 2008 - 13:21