Vždycky na začátku recenze píšu, jak jsem ke knize přišel. Až budu psát o pokračování Snězte tu žábu (pokračování se jmenuje Polibte tu žábu) od p. Tracyho, tak by mi asi zabral celý článek jenom úvod. Takže úvod takto sepíšu do deníčku extra.
Teď se mi na blogu ozvala paní z vydavatelství, jestli bych nenapsal i o pokračování, které má název Polibte tu žábu. Už mi i poslali recenzní výtisk.
To je poprvé - a patrně i naposledy - co mi někdo kvůli blogu poslal recenzní výtisk. Jsem dojat, pyšen, potěšen, nadšen.
Přemýšlel jsem při té příležosti ještě jednou o té příručce Snězte tu žábu. Už ji doma nemám - dávno jsem ji někomu půjčil a ten zmizel.
Ale je to možná kniha, která nejvíce prakticky změnila můj život. Už pátým rokem se podle ní denně řídím. Proto jsem neváhal a slíbil rád napsat též o pokračování.
Pamatuji se, že první díl se mi před těmi pěti lety líbil hned při prvním přečtení. A hlavní doporučení z příručky si pamatuji živě dodnes, ani si je nemusím osvěžovat - a rád si je znovu sepíšu, protože si na ně vzpomenu každý den:
- Vždycky se má začínat tou nejhnusnější věcí, do které se nám nejméně chce a které se nejvíc bojíme. Tyto emoce signalizují, že ta věc je pro nás důležitá a zpracování bude pro nás nejvíce přínosné. Tahle zásada mi pomáhá sebrat sílu do hnusáren.
- Seznamy úkolů se mají psát ne na začátku období (dne, týdne, měsíce, roku, desetiletí), ale na konci přechozího. Tento tip i po pěti letech naprosto upřímně miluju. Dodržuji sice jen plány denní a týdenní; dlouhodobější jsem si pořád ještě nezavedl. Každý den poslední věc před odchodem z práce je, že si poklidím stůl a na papír si sepíšu úkoly na další den. I když jsem třeba nestihl všechno, co by už mělo být hotovo, tak je to hezká chvilka a uklidňuje mě to. Definitivně si přiznám, co musím odložit na zítra a smířím se s tím; s čím se nesmířím, tak občas ještě udělám. Dále večer už pracovní úkoly pak pouštím snáze z hlavy - mám jistotu, že ráno to najdu sepsané na stole a dobře se mi na to skočí odpočinutý. Právě tak dobře funguje i ten efekt, že přes noc a ráno se úkoly v hlavě rozleží a lépe se pak plní.
Tento systém stále častěji používám i na soukromé detaily pro víkend. Jak se v týdnu těším na víkend, tak mám pár nápadů, co by bylo dobré udělat nebo si užít. Když se pak ale o víkendu válím doma, tak se čas lehce probendí televizí nebo nesmysly. Soupisem přání a soukromých miniúkolů na víkend končím práci v pátek večer (poté, co si sepíšu pracovní úkoly na další týden). Opět je to příjemná chvilka, kdy končím hektiku pracovního týdne a užívám si plánování, jak vytěžit pro sebe co nejvíce z víkendu.
- Poslední tip, který mi utkvěl, je už komplexnější. Spíš na něj myslívám, ale v praxi nevím, jestli se mi daří ho moc uplaťnovat. A sice, že rozhodující jsou dva, maximálně tři projekty, na nichž pracujeme. Ostatních deset nás jen odvádí od toho zásadního, a tedy nás poškozuje. Máme odmítat ty nedůležité a využít soustředění na odvedení dobré práce na tom opravdu hlavním.
Na brožuru Snězte tu žábu od p. Tracyho tedy vzpomínám s vděkem a každému ji i po pěti letech znovu doporučuji. Je velice stručná, neklade na čtenáře obrovské nároky na zavedení nějakého komplexního systému (jako Mít vše hotovo) a - pokud si vybavuji - je relativně na poměry žánru i zdrženlivá ohledně nějakého nadměrného bičování čtenářovy motivace. Čili se dá přečíst a určitě těch pár tipů se dá bez velké práce zavést, přitom s citelným efektem.
Tak - a v tom článku o druhém dílu Žáby budu moci všechny tyhle úvodní řeči přeskočit:-)