Masarykovy boty

15. červenec 2010 | 21.27 |

Konečně nadešel čas napsat o jedné z klíčových brožurek mého mládí.

ImageZa prvé - úvod neboli jak jsem k publikaci Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony přišel. Přišel jsem k ní, že jsem si ji půjčil na kolejích od spolubydlícího p. (tehdy ještě ne) Mgr. et Mgr. Němečka. Hluboce na mne zapůsobila a pak už jsem ji mnoho let neviděl. Ale jméno autora p. Vladimíra Macury jsem si zapamatoval a ještě něco jsem se snažil od něj přečíst. Avšak musím říct, že nic již tak čtivého a stručného jsem od něj nenašel.

Pan Macura mě zaujal svou tezí, že národní obrození byla především módní hra několika intelektuálů na český národ, kteří na ni v soukromí sami nevěřili. A že teprve hodně pomalu a postupně se ta nafouklá idea naplňovala skutečně existujícím národem. V počátcích ta hra byla až tak nereálná, že neměla daleko od mystifikace.

Mám ten dojem, že p. Macura se profiloval asi trochu i v takovém tom oboru psaní o symbolech, co se tomu říká sémiotika. Proto ty semi(o)fejetony. Osobně bych ale nerad takové texty se snažil presentovat až za vědecké. Jsou to prostě velice pěkné fejetony.

Když se na to podívám dneska po pár letech, tak je to pořád zábavné a pěkně napsané. Myšlenkově už mě to ale úplně tolik nebaví. (Když bych měl teda říct, co by mě dneska bavilo za úvahy o národu, tak by mě bavilo, že něco co by se řeklo třeba širší elita by měla nějakou hezkou představu/diskusi/zájem, jak by se měl český stát spravovat a jakým směrem by se mělo jít za prosperitou/dobrým životem/jakýmkoliv jiným slovíčkem, co má příslušný čtenář raději. Což se možná bez nějaké lehce nadsazené představy sama sebe neobejde).

Též bych do těch výhrad přidal, že jsem velice skeptický, že takový nějaký vývoj národní myšlenky je u Čechů nějak extra jiný, než byl jinde. P. Macura přeci jen občas se pouští do tématu českých specifik, kde si nejsem jist, že jsou skutečně tak specifická. Ale v tomto směru to nepřehání; značný odstup má už díky tomu, že byl znalcem estonské kultury a překladatelem z ní.

Jinak texty jsou z přelomu let 1992 a 1993, tzn. dosti silně se v nich odráží nedávný převrat a aktuální rozdělení federace.

Když už je takhle ukecanej článek, tak už je jedno, když bude ještě ukecanější - já sem vypíšu všechny kapitoly, protože z toho bude nejlépe vidět, o čem to tak je:

- Český svět. To je úvod. Dám citát:

Vytváření plně rozvinuté, bohaté, soudobým evropským potřebám odpovídající kultury předbíhalo totiž zformování dostatečně vnitřně rozlišené a sociálně zvrstvené národní společnosti, která by mohla být jejím nositelem. Právě to určuje základní rysy českého národního obrození: obrozeneský pokus nemohl nemít krajně umělý ráz.

Do dnešních dnů s touto umělostí počátků někdy zápolíme, protože takto byl tehdy před lety náš dnešní samozřejmý "český svět" založen.

Tehdejší volba určuje nejednou i naše dnešní postoje. Ale tak či onak: je tu kolem nás. "Český svět". Jako prostor našeho společného intimního osvojování lidského i přírodního kosmu, svět který je svébytný a nezastupitelný, aniž by nás to muselo přímo opravňovat k hrdosti. Víme totiž či měli bychom vědět, že je nesčetně mnoho světů svýbytných a nezastupitelných a že smysl toho našeho (jakož i každého jiného) je nikoli v uzavřenosti, ale v otevírání a zprostředkování.

- Zápasy o střed. Střed je odedávna hodnotný, proto se Češi často hlásí ke středu Evropy. Avšak zájemců o střed je víc, hlavně Němci, kteří nás pak tlačí na východ.

- Tak vlast si tvoří. Úvaha o nesamozřejmosti české identity, že byla často věcí volby.

- Démon Hanka. V dějinách se dělí postavy na světce a démony a tomu je upravován jejich příběh. Hanka je démon, ale přitom jeho mystifikace je jen krok od toho, co dělali uznávaní jeho kolegové, když pracovali se spoustou mýtů, které k pravdě neměly o moc blíže.

- Mystifikace a národ. Snaží se doložit zvláštní významnou roli mystifikace pro Čechy (hlavně v obrození).

- Jiná čeština. O Šmírbuchu jazyka českého od p. Ouředníka, mého oblíbence. Zaujalo ho, jak v tom slovníku je opěvovaný český jazyk šedý a nevýrazný ve srovnání s bohatostí slangu.

- Most. Opakování se symbolu mostu jako úkolu pro Čechy, počínaje p. Palackým.

- Česká mačka. Příběh českého lva z Bratislavy, kde před válkou stával ještě s p. Štefánikem. Oba zmizeli za války. Pak lva dali zpátky v r. 1988. Stejný lev (dvojník - jestli to dobře chápu) je v Praze v Památníku národního písemnictví, ale tlapou nehlídá čs. státní znak, ale knihu.

- Naše lípa. Lípu jako český národní strom vymysleli až obrozenci jako obdobu německého dubu. Ostatní Slované ten symbol za svůj nepřijali, vyjma Slováků.

- Kde domov můj? Pěkný rozbor nesamozřejmosti české vlasti. Hlavně kontrast "zemský ráj to na pohled" v původním podání slepce. Ta vlast není skutečná, ale nejjistější českou vlastí jsou představy a literatura. Nevěděl jsem, že píseň měla mnoho variací, které ji umísťovaly do regionů: "zem moravská - domov můj", "pod Radhoštěm, domov můj", "v Jaroměři, domov můj", " Mělník slavný, domov můj", "v Hoře Kutné, domov můj", "město Náchod, domov můj".

- Naše vlajka. Vznikla uměle až po vzniku republiky. Už jsem zapomněl, že původně to byla překvapivá myšlenka, že Česko si ponechá vlajku federace po rozpadu.

- Přemysl Oráč. Tradice úcty k pluhu se držela za Rakouska a vyhovovala i za socialismu, kdy se do toho promítal p. Gottwald. Původní nápis na pomníku ve Stadicích byl český a německý. Po válce byla německá část nahrazena citátem z Komenského o vládě, která se navrátila.

- Kelti v nás. Ukazuje na rostoucí oblibu keltství na úkor slovanství. Prý p. Putna žádal oddělení bohemistiky od slavistiky, právě kvůli keltským kořenům.

- České peníze. Zajímavý postřeh na téma nové řady bankovek, která byla připravena ještě za federace. Původně v ní byli jenom muži. Když se federace rozdělila, ČNB nechala české osobnosti a místo třech Slováků tam dali tři ženy. Poukazuje ne evidentní souvislost určitého podcenění.

- Obrana Evy. Reaguje na nějaký článek z Kritické revue, kde se uvažovalo o dvou ženských principech představovaných Evou a Marií a Marie se stavěla nad Evu. P. Macura zase brání Evu.

- Svět se na nás dívá. Upozorňuje na motivaci, hlavně při revolucích - citáty z 1848, 1968, 1989. Že to není moc nosné, protože když se divadlo pro diváky dohraje, nastává deziluze.

- Zeměpis a hodnotopis. Jak mají zeměpisné názvy skoro všeobecně silný hodnotící náboj: Evropa většinou dobrá (i když někdy zase ne dost dobrá pro nás). Proti tomu zlo je Asie, Východ a hlavně Balkán.

- Masarykovy boty. Začíná pověstí o blanických rytířích, prý původně německou. Hlavně píše o amatérovi p. Rolínkovi, který v Kunštátu vysochal v jeskyni sochy rytířů s bojovným sv. Václavem v čele. Rovnou k nim přidal i p. Tomáše Haryka Masaříka v čele legionářů. A neodolal a přidal k nim rovnou i trpaslíky (kteří patrně byli v původní pověsti hlavní). Za Němcůch Masaříka rozbili a zůstaly po něm jen obrovské boty u vchodu. Za komunismu se to zpřístupnilo, protože blanický mýtus nevadil (promítala se do toho Rudá armáda), jenom o legionářích se mlčelo a z Haryka tam zůstaly jen ty boty.

- Stavba na Žižkově vrchu. Rekapitulace Žižkova pomníku na Vítkově a otázky, co s tím dál.

- Minus-Stalin. Rozebírá postavy na Stalinově pomníku, že česká polovina byli takoví měkčí, lyričtější jednotlivci, zatímco sovětská půlka epičtější, heroičtí. Vepředu mimo čas a prostor p. Džugašvili.

- Pyšná princezna a jiné pohádky. Upozorňuje, že Pyšná princezna je sice stále oblíbený film, ale není o nic méně budovatelský mýtus než v těch nejsměšnějších filmech, které se berou již jen jako humor.

- Vzpomínka na Wall Street. Při návštěvě této ulice byl zklamán, jak tam nic není, přitom je to tak významný symbol. (My v práci používáme pojem "vrazi z Wall Streetu" jako terminus technikus pro vývoj na americké burze. Dnes jsme kupř. kvitovali bez povděku, že vrazi z Wall Streetu mají dva týdny rally, ale u nás st. elektrárny n. p. furt nic).

- Cikáni a Romové. Rekapituluje romantické obrazy Cikánů ve starší literatuře a že neměly nic společného se zájmem o skutečné Rómy.

- Přejmenovávání. O přejmenovávání ulic dle režimů. Vtipný postřeh, že někdy se mění jména, ale drží se tématika: třeba místo komsomolky Ševcovové se dal skaut Svojsík. Nebo jindy se to měnilo docela šalamounsky, že třeba v Teplicích namísto ul. Naděždy Krupské je ul. Krupská (nedaleko je obec Krupka). Podobně ul. gen. Svobody je ul. Svobody. Namísto obligátního p. Uljanova je obligátní náhražka p. Haryk Masařík.

- Symbol s lidskou tváří. O p. Dubčekovi, jak byl symbolem socialismu s lidskou tváří, a tak nějak všichni u něj zdůrazňují, jak byl lidský.

- Dobrý den. O projevu p. Uhdeho po vzniku ČR.

- Úspěšní a ztroskotanci. Nějaký p. Jakobson někde řekl, že Češi mají za hrdiny ztroskotance a líbilo se mu to.

- Dotek génia. O obyčejných věcech, které používali géniové.

- Chaloupka. Jak součástí českého mýtu o původních Češích je chaloupka v neexistujícím stylu vzniklém kombinací všeho možného. Že dle této představy předělali brutálně rodný dům p. Jungmanna v Hudlicích.

- Šťastné to údolí. Jak bylo Ratibořické údolí přetvářeno, aby zpětně odpovídalo Babičce pí. Boženy Němcové (z české nebeské komise).

- Svět reklamy. Nuda - že jazyk reklamy pracuje s nadsázkou.

- Chuť zdraví. Nuda - že na reklamách na cigára jsou nadměrně zdraví lidé.

- Houskostroj. Myslím, že přeci už jen zastaral ten pocit, že bufet McDonald's byl po převratu něčím exotickým, a proto populárním. Zatímco na Západě byl populárním, protože právě naprosto neexotickým.

Přečte se to rychle, snadno. Je to vlídné, umírněné. Doporučuji klidně ještě i dnes.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Masarykovy boty kobliha 16. 07. 2010 - 07:59