Rád bych se po delším čase podělil o drobný otcovsko-antropologický postřeh.
Konkrétně z výuky bruslení našeho sedmileťáka.
Snažili jsme se poslední dva roky vzít ho v sezóně párkrát na stadion, aby se naučil alespoň základy bruslení. Zkoušeli jsme to všemi způsoby: vysvětlovali, ukazovali, vodili za ruku, upláceli atd.
Výsledek toho všeho byl velice blízký nule. Na bruslích stál nerad, prakticky se na nich nedovedl hýbat, jen nám otráveně visel na rukou.
Až tuto zimu je vzala dvakrát nebo třikrát paní na učitelka na bruslení se třídou.
Když jsem šel teď s chlapci o víkendu na stadion, byl jsem zvědav, kam se synek s bruslením posunul.
Neměl jsem jim vysvětlovat, že některá
gesta mají v Anglii odlišný význam.
A byl jsem mile překvapen: na ledě byl docela jistý a začal dělat první pokusy o nějakou rozumnější jízdu.
Ptal jsem se, jestli ho takhle bruslit naučila paní učitelka. Říkal, že ne.
Hlavní jeho sdělení bylo, že my jako rodiče jsme ho celou dobu učili špatně. Nenaučil se bruslit proto, že naše vysvětlování bylo hrozně složité.
Oči mu otevřel teprve spolužák, který mu poskytl následující školení: "Musíš se odrážet nohou!" (Školení zde cituji v úplném rozsahu.)
Jelikož tuto zásadní informaci jsme dítku zatajili, zcela jsme v jeho očích coby instruktoři selhali.
Myslím, že tento drobný příběh ukazuje nemilosrdně různé antropologické pravdy. Nejen pro vychovatele sedmiletých dětí, ale možná i pro ty, kdo se snaží něco sdělit jiným lidem, bez ohledu na věk.
Děkuji za pozornost a přeji čtenářům i sobě eleganci při řešení problémů.