Rozhodl jsem se, že napíšu o tajné publikaci. A sice o almanachu k dvacátému výročí založení firmy, kde pracuju.
Přinejmenším o té publikaci udělám poznámku proto, že už asi nikdy se mi nestane, aby snímky, které jsem fotil, vyšly v profesionální grafické úpravě na kvalitním papíru.
Almanach se rozhodly napsat tři kolegyně, počítam, že asi někdy, když se popíjelo a vyprávěly se staré historky. Z původního záměru zachytit historky a sesbírat fotky se vyvinula docela výpravná knížka, kterou firma zafinancovala v mininákladu (rovnajícím se počtu pracovníků) a dostali jsme ji na party pro pracovníky k výročí. Musím říct, že něco takového není vůbec snadný žánr, protože to není marketingový materiál, naopak rozšíření ke konkurenci a klientům by nebylo úplně žádoucí (ne, teda, že by se zbořil svět).
I přes různé očekávatelné potíže, které lze asi čekat, když si představíte, že sepisujete publikaci o historii firmy, o šéfech a pracovnících, tak ke všeobecnému překvapení se povedl pěkný a veselý almanach.
Základem jsou samozřejmě fotky. Podařila se i většina témat: jsou tam jednak střípky, jednak krátké články o různých fenoménech, třeba téma sparťani - slávisti, téma gaučů, které si pár lidí koupilo do kanceláří, nebo sportovní úspěchy.
Mně se líbí, jak se povedla kapitola s gaučema.
Každý majitel gauče odpověděl na anketní otázky ohledně toho předmětu.
Máme ve firmě dva olympioniky: basketbalistu z OH Mnichov a
běžkaře z OH Vancouver. Navíc jednoho skoro-olympionika: atleta téměř z OH Los Angeles,
kam se ale, jak známo, nejelo.
20% obratu slávistického fan-shopu je zajištěno.
Trochu jsem s přípravou almanachu pomáhal, hlavně i proto, že patřím po těch (dle drtivé většiny příruček naprosto nezdravě dlouhých) 16 letech u firmy ke služebně nejstarším. Tyhlety vzpomínkové publikace jsou fajn, hlavně když se almanach nakonec povedl a myslím, že z toho je všeobecně dobrý dojem.
Na druhou stranu, připravovalo se to několik měsíců a už je z toho vzpomínání i únava. Čím krásněji ty vzpomínky jsou zpracované, tím je zřejmější, že praktičtější je přemýšlet spíš dopředu.
Celkově mi připadá, že není úplně obvyklé, aby pracovníci vytvořili takovouhle firemní publikaci, kterou vedení spíš jen trpí. Je to asi doklad toho, co říkají celkem všichni, že přes značný stres a pracovní tlak, co na nás je, tak lidské vztahy máme v práci výborné.
Tak si přeju čtenářům, aby to měli podobně, a nám, aby to vydrželo.