Jarmik | Naprostá ztráta zábran

Mně je to fuk, co si o mně myslí veřejnost - dám sem zase nějaké hudební výplody. Od posledního článku se zas něco nasbíralo.

S vyjádřením se hudbou je spojeno i určité sebepoznání. Konkrétně s tímto závěrem: můj hudební vkus byl - bohužel - definitivně zfomován předposlední stránkou časopisu Sedmička Pionýrů. Je- li mezi čtenáři nějaký pamětník, tak si možná vzpomene, že tam vycházely noty k vrcholným projevům čs. populární hudby. Tyto noty jsem si schovával a učil se je hrát na casio. Touto sugestivní cestou jsem si upevnil představu o tom, co obnáší čs. pop music.

Například již navždy mi bude připadat zábavná a svěží sekvence akordů D - Ami - Emi - G. Když jsem si to přiznal, vytvořil jsem následující dílko. Hlavním problémem bylo neupadnout otevřeně do jednoho z hlavních archerypů čs. pop music mého mládí, tj. buď do Hej, pane diskžokej, nebo do mohutného generačního hymnu Dávej, ber. Samozřejmě se neodvažuji s těmito opusy se porovnávat. Jen pátrám po zdrojích a součástech.

D - Ami - Emi - G. Ale jak jsem s tím krásně relaxoval dvě hodiny
v Becklandu, zatímco dítko lezlo kdesi po prolízačkách.

Pak mám ještě tyto takty. Ač to posluchači tak nepřijde, inspiroval jsem se v druhé části u The Cure:-) Zvlášť takhle kolem času 0:53, jak se k tomu brnkání přidá ta kytárka, nepřipadá vám to úplně trošičku jako z nějakého kusu na Disntegration nebo na Wish? Že nepřipadá? Ehm, no jo.

Takže od 0:53 teda taky nic, jo? Já to tušil.

Já sem dám ještě třetí, ale to se nepovedlo ani na mé poměry. Já vím, že je špatný důvod dávat sem něco jen proto, že trojice vypadá lépe než dvojice.

Říkal jsem si, že trochu talentu k brnkání na kytaru jako sólíčko má přeci každý.
Nó, nemá talent.

Tak dobrou.