Jarmik | Závažná úvaha o 80. letech

Blíží se odložený termín party u pana lékárníka ve stylu osmdesátek. A mně ty myšlenky na tento styl nejdou z hlavy.

Takže, přepáč, Šimák, přepáč, ale dneska budu zase pálit youtube přímo z podprostoru.

Především tedy, co ztělesňuje osmdesátky z mého dnešního pohledu. Je to jednoznačně Nick Straker a A Walk in the Park. Přestože jsem tu píseň v inkriminované době neznal. Ale je tam všechno. Možná o to víc, že jsem se k ní dostal až nyní.

Vychutnejte si prosím ten přenádherný klip z německého TV show s názvem "Disco". Je tam, pravda, uveden rok 1979. To je však spíš taková zeměpisná zajímavost, že v tom klipu je patrně nějaká starší verze. Je taky krásná, víc ve stylu klasického sedmdesátkového disca. Na jedné vypečené osmdesátkové kompilaci mám vydařeně upravenou verzi, čistě osmdesátkovou, plně synthpopovou.

Nejsem si jist, zda bych se odvážil s těmito pány do temného parku.

Diskutovali jsme toto dílo krátce dnes s panem lékárníkem a on myslím správně upozornil na tu pohybovou stránku: ti umělci se pohybují velice originálně, a přitom přirozeně a nevyumělkovaně.

Druhá skladba je pohled autentický, tzn. co pro mě representovaly osmdesátky přímo tehdy. Ano, Jet Set od Alphaville byla vždy asi moje nejlepší nahrávka. Ulovil jsem ji na Bayern 3 jen jedinkrát a jen poslední sloku. Ta neúplnost byla o to zajímavější.

Je to tak zásadní píseň, že se u ní musím zastavit. Nevnímám nijak silně barvy ve spojení s jinými smysly. Ale Jet Set mi vždycky evokoval silně intenzivně žlutou barvu, maximálně sytou a jásavou. Dokonalý kousek, naprosto světová úroveň: každý synťákový brnk, každý stříbrný knoflík na kombinéze, každé gesto.

Nejraději vystupuji v kombinéze.
(A taky: na co musí být u Visacího zámku čtyři lidi,
to u Alphaville zahraje jeden člověk - Olda Říha... ehm... vlastně...
dva lidi!)

Na slovíčko, chlapci: když si ladím formu u osmdesátkového popu, tak chvílemi naprosto ztrácím jistotu, jestli náhodou neladím formu na gay party.

Ale což. Už zbývá jenom vyjasnit si, co bylo (a zůstává) hlavním majákem syntetické dekády doma. Měl jsem v tom jasno už tehdy, když jsem v Triangelu poprvé spatřil Banket. Zvlášť tahle úplně první nebo druhá pecka má prakticky vše, co tam patří.

Takto zněly bicie, basa a synťáky v osemdesiatom piatom.

Dobrou noc.

Pozn.: Tento článek vznikl kompletně se sluchátky na uších, neboť jinak by nevznikl vůbec.