Hrabalův Inzerát

Využivám zvýšeného počtu notebooků v domácnosti a teplé noci a dám si jedno open air blognutí. Dneska je tedy obzvlášť teplo, protože zatím mi bylo v dlouhém rukávu horko. A je to zasloužené, neb včera jsem na terase pracoval (!) a vyplel jsem trávu, co občas vyrostla mezi dlažbou. Přiznám se, že v kontextu pletí těch 17 m² (jestli si dobře pamatuju) betonu si připadám zase jako zapálený zahradník:-)

Sargo má v blogu značný skluz, a tak veřejnost není informována ani o tak zásadní věci, jako že mrňousík byl minulý týden poprvé dvě noci sám u babičky s dědou. Pojali jsme ty dva a půl dne jako takovou minidovolenou se sníženým pracovním zapojením. S použitím obligátní (ne)logiky "kolik bychom stejně utratili na normální dovolenou" jsme si mj. vyrazili po nějaké době to trošku roztočit do knihkupectví. Vedle přikoupení povinných položek (nová Agáta Christie a nový Maigret) jsme si alespoň maličko povyskočili.

Nejsem si úplně jistý, jak to vzniklo, ale nějakou dobu mi v hlavě rezonuje přání vrátit se po letech k Hrabalovi a zkusit se podívat, co přesně vlastně psal. To jméno mi totiž mizí za mlhou výrazných filmových adaptací p. Menzla, které mám dost rád.

V takovémto rozpoložení jsem padl v obchodě na novou edici sebraných spisů Bohumila Hrabala. A není to jen tak nějaká edice. Mám pocit, že už dlouho jsem neviděl knihu se svůdnějším obalem. Pokud si na to někdy v knihkupectví vzpomenete, tak se přesvědčte vlastními smysly: sexy malý formát, pěkné barvy a hlavně na dotek úžasně příjemná hladká obálka s odlišenou ilustrací a lehce perforovanými pruhy. Tuhle knížku je radost ošahávat.

Měli několik dílů, tak jsem si vzal Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, protože hrabalovštější název asi neexistuje, a potom Něžného barbara, protože ten se mi ve studentských dobách líbil od Hrabala nejvíc.

V ediční poznámce píší, že sám Hrabal si nejvíce cenil Příliš hlučné samoty a potom právě Inzerátu. Nejspíš si tedy koupím ještě tu Samotu, protože tu jsem asi nikdy nečetl a vypadá dle popisu hezky - měla by to být ta záležitost o pracovníkovi ze Sběrných surovin.

I v inzerátu je téma sběrných surovin nadhozeno a líbilo se mi asi nejvíc ze všeho (stará paní přinese starý papír a diví se, že dostane taky jen 20 hal za kg, i když jsou to dopisy jejích ctitelů, a tedy přece hodnotný papír).

A stařenka vyšla jako polámaný keř, v rukou nesla ty dopisy, přešla k Tadeáškovi a zvedla fotografie a ukazovala je světci a vůbec jí nevadilo, že ukazuje tu fotografii zedníkovi, který teď seděl u kalfasu.

"Zlatíčko, Tadeášku, vidíš? Tohle jsem byla já, tanečnice Cléo, tady je fotografie z Lajpciku, tam nám utekli naši tygři, já jsem s nima tančila v kleci, utekli a udělali skupinku na pomníku, všech osm, tady zase běželi za tramvají a lidi omdleli, ale tygři se postavili jako skupinka, protože mysleli, že to je číslo programu, a tady na ně stříkali a tygři proskakovali ty proudy, protože mysleli, že to je produkce, tak je museli zastřelit, tady jsou fotografie, jak se policie nechala s mrtvejma tygrama vyfotografovat, a tady je fotka, jak přijela krotitelka, a když viděla svý miláčky zastřelený, zastřelila se taky... Zlatíčko, Tadeášku, poznáváš, že je ve mně zaškatulkovaná tanečnice Cléo?"

Sedm povídek se většinou odehrává v Poldi Kladno; jedna povídka se odehrává na pozadí toho, že se opravuje kostel (nechce se mi to hledat, asi v Lazarské ulici) a současně se demoluje Džugašviliho pomník na Letné. Zedníkovi, který opravuje sochu sv. Tadeáše, to připadá nesprávné. Už jsem viděl citovat pasáž, jak zedník vrtal díru generalissimovi do srdce a vložil mu tam trhavinu a měl při tom pocit, jako by vrtal do vlastního srdce. Tak aspoň teď vím, odkud to pochází.

Styl je tak poetický, že je na půl cesty k od prózy k básním. "Dějové" linie se tam mísí zcela bez varování a v rychlých sledech. Oproti Menzlovým filmům je to celé daleko menší legrace a mnohem krutější. Zastřelení tygři, kteří cvičí skupinky, jsou jen slabším příkladem utrpení, o němž se tam pravidelně mluví.

Přiznám se, že osobně mám mnohem raději ty smířlivější (pověstné české "usměvné") nostalgické pasáže. Vedle té povídky o letenském pomníku se mi líbila nejvíc ještě povídka Prokopnutý buben o prozření jednoho pořadatele, který se vyžíval celý život v dohlížení nad lidmi a organizování. Jednou však náhle si zamiloval chaos. A tak si užívá, jak se ve Valdštejnské zahradě mísí koncert symfonického orchestru s dechovkou, která hraje za zdí.

Celé ty spisy si kupovat nebudu. Ale jak jsem psal, tu Příliš hlučnou samotu ještě dám, když ji Mistr považoval za nejpovedenější.