Kolaboranti: 1939 - 1945

24. duben 2008 | 23.07 |

Poslední návštěva knihovny proběhla docela v rychlosti, tak jsem bral, co mi pod ruku přišlo. Mezi jinými tak i knížku Kolaboranti: 1939 – 1945 od Michaela Borovičky. O druhé světové si totiž moc nečtu; možná je to částečně reakce na školní dějepis a vůbec oficiální podání dějin, které za mého mládí bylo na druhou světovou fixováno, přitom ale tak strašně emociálně, že to na člověka padalo jako balvan.

kolaborantiKdyž jsem to doma otevřel, tak jsem byl napřed zklamán, že vedle Moravce a Tisa obsahuje kniha kapitoly o pěti evropských kolaborantech, u nichž nepředpokládám, že autor čerpal z původních pramenů. A spíš jsem čekal nějakou řídkou převařenost. Byl jsem však nakonec příjemně překvapen. Na žádném místě jsem se necítil šizen. Popisy jednotlivých osob jsou psány tradičně, bez nějakých závratně nových perspektiv; velký důraz je kladen na psychologické rozbory.

Ještě řeknu, že mi vyhovuje formát několika životopisů v jedné knize. Celá kniha o jednom z nich by byla strašná nuda. Tento formát myslím nenutí autora, aby něco podstatného přeskakoval, a přitom ho současně přiměje ujasnit si priority textu, protože na bezvýznamné peripetie tam již místo nezbývá.

Pro mě osobně je hlavním příběhem z celé knihy úvodní epizoda z obsazení Norska Německem. Patrně se jedná o notorietu a je jenom znakem mé neznalosti, že jsem to ještě neslyšel.

Situace byla taková, že Norové vážně pochybovali, zda s ohledem na jejich slabost má vůbec smysl se pokoušet Němcům bránit. Němci žádný odpor nečekali, předpokládali, že se vylodí v hlavním městě, převezmou moc a budou úřadovat. Invazi vedl nový těžký křižník Blücher, na němž byl jednak velitel operace i kompletní úřednictvo s razítky a formuláři připravené zúřadovat okupaci.

Ve tři ráno měl poručík August Bonsak službu na pevnosti z dob krymské války na ostrůvku uprostřed fjordu. Výzbroj pevnosti tvořila tři děla Krupp z roku 1892. Bonsak měl rozkaz střílet na vše, co se pohne. Z mlhy se začal vynořovat křižník Blücher. Bonsak neváhal a vystřelil z prvního děla projektil o váze 345 kg a trefil palubu lodi. Přeběhl k druhému, trefil se doprostřed čáry ponoru. Na pevnosti náhodou přespával jedenašedesátiletý kapitán na penzi, který se chopil torpéda a křižník definitivně potopil. Tím způsobili totální zmatek v invazi a Norsko se chvilku bránilo.

Zaujalo mě, že Bonsak byl přitom organizovaný nácek v Quislingově straně. Potom pracoval jako dělník pro Němce. Za to byl po válce odsouzen, sebrali mu penzi a zemřel v opovržení.

V knize se píše o následujících lidech:

  • Emanual Moravec (Sebevrah): měl opravdu pestrý životopis.

    Byl zajat Rusy v roce 1915. Jelikož Rusko váhalo s vytvořením českých jednotek, přihlásil se do srbských legií. Bojoval v Dobrudži za Srby společně s Rumuny proti Bulharům. Byl poslán domů, neboť upadl do bezvědomí v důsledku šoku. Je mnoho spekulací, zda to jen simuloval a byl zbabělý. Pak byl v čs. legiích v Rusku. Stál čestnou stráž u rakve TGM (je tam fotka), za Mnichova porušil předpisy a běžel za Benešem, ať se brání. Byl sukničkář. Zajímavé jsou spory mezi různými kolaboranty. Náčelník Vlajky Rys-Rozsévač si stěžoval Němcům, že dali do vlády bývalého benešovce Moravce, když přece oni byli pro Němce už před válkou. Nevěděl jsem, že Vlaka i Národní obec fašistická byly úředně zastaveny a Rys-Rozsévač skončil v koncentráku. Po válce byl pak popraven za kolaboraci. Moravec se zastřelil v nákladním autě 5. května 1945, když mu došel v horní zatáčce Chotkových sadů benzín a on se bál, že bude lynčován povstalci.

  • Vidkun Quisling (Intelektuál): Byl prudce inteligentní, ale sociálně velice neschopný. Dělal kariéru v armádě, i když mohl být třeba matematik. Hodně času strávil v Rusku, kde se spřátelil s Trockým a jeden čas sympatizoval s bolševiky. Pak byl chvilku ministr obrany, ale ukázal se jako naprostý magor, neboť pronášel hysterické proslovy a kritiky obviňoval z velezrady. Ve volbách se svojí fašounskou stranou neuspěl. Pak se prosadil po okupaci. Vypadá to, že nic pro sebe neukradl, že mu stačila moc. Po válce odmítl utéci a hájil se před soudem. Zaujalo mě, že Norové provedl po válce hodně ostré zúčtování s kolaboranty. Jednak zavedli trest smrti, který do té doby neměli, a to se zpětnou účinností, aby mohli Quislinga popravit. Potom dávali likvidační pokuty velké části byznysmenů, díky čemuž si na léta podlomili hospodářství, ale i desetitisícům dělníků apod.
  • Andrej Vlasov (Zajatec): Moc mě nezaujal. Jeden ruský generál. Dělal kariéru od občanské války. Proslavil se při obraně Moskvy. Při pokusu osvobodit Leningrad zakázal Stalin ústup, což vedlo k obklíčení Vlasovovy jednotky. Němci ho zatkli v červenci 1942, on byl ochoten spolupracovat. Nikdo moc nevěděl, co s ním. Má hodně spojení s Čechami, což je logické, protože v době, kdy ho nechali něco dělat, už jiné území moc Hitler neměl. Napřed v listopadu 1944 se konala na Pražském hradě ustavující konference Komitétu pro osvobození národů Ruska. Komitét pak úřadoval od února 1945 v Karlových Varech v hotelu Richmond. Začali v roce 45 sestavovat armádu ze zajatců, ale nasadili je jen jednou na Visle a po pár hodinách zase ustoupili, protože hrozilo, že je Rusové na druhé straně vymažou z povrchu zemského. Vlasov odmítl odletět do Španělska v květnu 1945 a ještě se vrátil i z americké zóny do Čech, aby se pokusil dojednat zajetí celé armády Amíkama, kteří to ale odmítli. Když to ztroskotalo, tak 12. května chtěl ze Lnář odject přeci jen k Amíkům, ale cestou ho zajali Rusové a Amíci jen přihlíželi. Byl příštího roku oběšen v Moskvě.
  • Wilhelm Paulus (Váhavec): Moc úplně mi mezi ty kolaboranty nezapadá. Byl jenom obklíčen Rusy u Stalingradu, protože Hitler zakázal ústup. Těsně před zajetím ho Hitler jmenoval maršálem, což byl pokyn, aby se zastřelil, neboť maršálové se nenechávají zajmout. Maršálskou uniformu si objednával v Turecku už ze zajetí. Vypovídal před Norimberským tribunálem. Do NDR ho vrátili v roce 1953, zemřel 1957.
  • Jozef Tiso (Mučedník): Jestli jsem to správně pochopil, tak zůstal vedle prezidenta i knězem a dojížděl kázat na nějakou faru. Utekl v dubnu 1945 přes Rakousko do bavorského kláštera. Tam ho našli Amíci, moc nechápali, kdo to je. Britové váhali, zda by se měl vydat, ale Amíci nechtěli řešit detaily v říjnu 1945 ho vydali domů. Před soudem se vykrucoval a lhal. Roku 1947 byl popraven. Zajímavější je snad neuvěřitelná figura (počínaje vzhledem) jeho předsedy vlády Tuky, což byl profesor v Budapešti, po první světové válce napřed koordinoval úsilí Maďarů o ponechání Slovenska v Maďarsku. Pak náhle začal vystupoval jako slovenský nacionalista; v roce 1929 se zjistilo, že je placeným agentem Maďarska a byl odsouzen na 15 let. Byl popraven 1946.
  • Phillipe Pétain (Maršál): Proslavil se za první války, když prosadil, aby se nehnali tolik vojáci do útoku proti kulometům a uklidnil povstání vojska v roce 1917. Potom odešel do důchodu, ale měl pocit, že je naprosto výjimečný, ale moc nebyl. Po celý život byl pesimista a nikdy moc nevěřil v úspěch. Tak i při útoku Němcka 1940. Prosadil kapitulaci a dostal se do čela – už mu bylo 84 let v té době. Soudy s kolaboranty ve Francii nebyla moc přísné. Po válce skončil Pétain ve vězení na ostrově Ile d'Yeu. Zemřel tam 1951.
  • Léon Degrelle (Exulant): Před válkou měl v Belgii konzervativní katolické hnutí Kristus Král. Jedny volby získal pár hlasů, ale pak už se propadal do bezvýznamnosti. Po útoku na Belgii nechala vláda zatknout přes 2000 lidí, které považovala za potenciální německé kolaboranty, mezi nimi Degrella. Velká část tam byla omylem. Postupně putovali po různých táborech ve Francii; Frantíci část z nich omylem zastřelili jako německé agenty. Degrelle to přežil a stal se vrchním kolaborantem. Vybudoval valonskou dobrovolnickou legii wehrmachtu, která časem přešla pod SS. Byli v Rusku, napřed spíš mimo přední řady, pak jich ale většina tam zůstala. Manželka se mu doma zatím spustila s pilotem Luftwaffe; kterého nejspíš nechal pak zabít svým bodyguardem, a Němci to nechali bez vyšetřování. Odbojáři mu zastřelili bratra. Na konci války zdrhal přes Dánsko až do Norska, kde se sešel 7. května s Quislingem a přemlouval ho, ať odletí do Španělska. Odletěl nakonec sám a dobrodružně přistál havárií v moři. Přežil docela zázrakem. Španělé ho chtěli půvoně vydat, nejlépe vyměnit za své lidi. Ale Degrelle utekl z nemocnice a jak se to vleklo, tak nakonce získal španělské občanství. Ve Španělsku si vybudoval byznys, žil blahobytně a zemřel 1994.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kolaboranti: 1939 - 1945 sargo 25. 04. 2008 - 13:01
RE: Kolaboranti: 1939 - 1945 jarmik 25. 04. 2008 - 20:37
RE: Kolaboranti: 1939 - 1945 wu 25. 04. 2008 - 23:51