Po zarostlých stezkách

27. duben 2010 | 21.54 |
› 

Malá knížka, jméno autora mi něco matně říkalo, tak jsem si to půjčil.

hamsunDnes se musím uchýlit k něčemu, čemu se snažím na blogu vyhýbat, a to napsat trochu i něco nad rámec pocitu z přečteného. Knížka p. Knuta Hamsuna Po zarostlých stezkách pro mě byla totiž spíš takovou jen ilustrací k informacím o autorovi. P. Hamsun ji napsal téměř v devadesáti letech, v roce 1948. 

Co je v knížce: literární vlastní deník z doby, kdy proti autorovi byl veden proces po druhé světové válce. O procesu samém je toho málo: několik záznamů o jednání s policií, vyšetřovateli a soudci, stížnosti na průtahy; Hamsun byl internován většinou ve starobinci, několik měsíců v blázinci, potom zase ve starobinci, celkem mám dojem, že asi tři roky. Po tu dobu čekal na soud. Nakonec dostal šanci před soudem mluvit - jeho řeč je v knížce celá otištěna. Kromě drobných každodenních postřehů (hlavně o tom, jak žil se svojí hluchotou a postupným slábnutím zraku) je v knížce ještě postava putujícího něco jako kazatele, totiž obyčejného chudého chlapíka, který chodil po lidech, modlil se veřejně, případně hrál na varhany, a tak přežíval. Hamsun ho potkal na vycházce a pak ještě jednou na kázání.

Skutečný smysl mi text dal až s pomocí doslovu, který osvětluje kontext. A kontext je velice bohatý. Čímž přecházím k části, co v knize není.

Jak jsem pochopil, p. Hamsun je poměrně zvláštní případ: byl mezinárodně uznávaným spisovatelem a ve 20. letech dostal Nobelovu cenu za literaturu. Inspiroval prý mj. i dr. Kafku. V oslavných sbornících k jeho narozeninám měl příspěvek prý i p. T.G.M. Jenže p. Hamsun byl strašně silný norský vlastnec a příznivec nedotčeného prostého venkovského života, až ho to přivedlo k nacismu a podpoře německé okupace Norska za druhé světové války. Mám dojem, že podporoval jenom slovně a nikoho neudával nebo tak něco. Opakovaně v knížce píše, že za války mnoho času trávil žádostmi na okupační úřady, když se zastával zatčených na základě žádostí postižených rodin. V souvislosti s tím mi ale zase moc nepřipadá logická obhajoba, že nevěděl o německých zločinech. Jednou prý navštívil i p. Hitlera, což moc nevyšlo, protože mu pořád odporoval a poučoval ho a údajně Adolfa vytočil doruda, jak málokdo jiný. P. Goeblsovi dal na důkaz obdivu svoji medaili, kterou dostal jako součást té Nobelovy ceny. 

V doslovu se vysvětluje, že nebyl úplně nácek, byl to spíš individualistický samorost, byl germanofil, nenáviděl kapitalismus, Anglii a Ameriku. Sám v té knížce píše, že se mu líbil příslib, který Norům dali Němci za války, totiž, že budou mít privilegované postavení v nové germánské Evropě.

Jak už jsem četl jinde, i zde se potvrzuje, že Norové se s kolaboranty vypořádali tvrdě a značně po svém: všichni členové norské fašistické strany měli po válce procesy, ale ne trestní, ale civilní o náhradu způsobené škody, kde dostávali tučné částky k úhradě státu.

Hansun byl odsouzen k více než 400 000 norských korun, což znamenalo všechen jeho majetek vyjma venkovského statku.

Čtení to bylo zábavné, podnětné.  P. Hamsun se v ní nijak moc nehájí, ani si nestěžuje. V doslovu (nebo na Wikipedii, to si teď nejsem jist) ten klidný tón Po zarostlých stezkách interpretují, že starý pán nakonec uznal, že si to nemyslel všechno úplně dobře. Snad jen lehce se snaží ukázat, že jeho pobyt na psychiatrii byla zlomyslnost a křivda. Těžko však někoho moc dojme necitlivý přístup lékaře s ohledem na okolnosti a utrpení, kterým prošli jiní. Když bych si mohl vybrat, jakou životní újmou musím projít třeba v první polovině 20. století, tak bych ty tři roky v norském starobinci bral všemi deseti.

Jeden odstavec v knížce se týká Prahy, je k tématu, že ho celý život bavilo zdravit lidi. Je izolovaný, tak ho sem dám závěrem na ukázku:

Kteréhosi slunečného rána jsem v Praze hledal obchod s tabákem. Když jsem do jednoho vešel, stál u pultu mnich, prodavačka mu právě podávala minci, on děkoval a měl se k odchodu. Výjev byl mému norskému srdci cizí, a tu jsem k první minci přidal další. Mnich byl překvapen, začal něco říkat, zvedl obě ruce, zapomněl jsem, co jsem chtěl, a nekoupil nic, vyběhl jsem ven, na ulici, pryč. Pak jsem chodil po městě a měl jsem rád lidi i svět, zdravil jsem každého, koho jsem potkal, a lidé se na mne smáli a pozdravy opětovali, nikdo mě nezastavoval, všechno bylo krásné. Co si lidé mysleli, co si myslela ulice, nevím, snad že jsem musel vyrazit hodně brzy, když už teď se vracím z vinárny. Co je mi po tom! Jsem, jaký jsem, a Praha je nádherné město.

První věta knihy: Píše se rok 1945.

Poslední věta: Dnes zasedal Nejvyšší soud a já končím své psaní.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Po zarostlých stezkách dj-team 27. 04. 2010 - 22:42
RE(2x): Po zarostlých stezkách jarmik 27. 04. 2010 - 23:22
RE: Po zarostlých stezkách pm 04. 05. 2010 - 12:31