aneb dovolená doma zkreslená Instagramem.
V neděli jsme měli odjet do Krkonoš. Jelikož starší dítko však několik nocí za sebou půl noci tuberácky chrchlalo, čímž budilo dítko mladší, ráno jsme se rozhodli, že to nepůjde. Jakýkoliv rychlejší pohyb totiž končil u Jáši záchvatem strašného kašle. Následující nesmyslná spousta fotografií tedy zobrazuje dovolenou, která se nekonala, resp. zobrazuje pobyt doma s nemocnými dětmi - postupně začal pokašlávat i menší. Všecky fotky zde jsem poničil záměrně aplikací Instagram, která mě docela pořád baví.
Dva vykřičníky z nadpisu se vysvětlí dále v textu jako odměna pro masochisty, kteří to učtou.
Leopoldova brána - výhled z Vyšehradu -
Myslbekovy sochy na téma Rukopisů (vlevo Slavoj a Záboj, vpravo Ctirad a Šárka) - původní sv. Václav z Václaváku.
V polovině týdne však starší již a mladší ještě tolik nekašlali, tak jsem sobecky prosadil pokus o rodinnou vycházku na Vyšehrad, abych měl alespoň nějaký neobvyklý zážitek (kromě tedy luxování doma). Sice vyšlo sluníčko, takže to bylo rodičovsky neozdpovědné - ale tak nějak doufám, že se nic dramatického nestalo. A vycházka měla všeobecný velký úspěch; aspoň na chvilku vypadnout z bytu už oba hoši (i já) potřebovali jako sůl.
Rotunda sv. Martina - stylové pražské občerstvení Na Hradbách -
kolektivní hrobka básníků na Slavíně - hroby (nejspíš) jeptišek tamtéž.
Na Vyšehrad jsem se chtěl podívat kvůli několika atrakcím, protože jsem tam byl naposled už dávno, když jsem byl na škole. Od té doby jsem jednak o Vyšehradu porůznu četl, jak to bylo míněno jednu dobu jako konkurence Hradu a - u p. Urbana - jaká to byla výstavní čtvrť, kterou zničili husiti. Též jsem se chtěl znovu podívat na ty sochy zobrazující staročeské reky z Rukopisů; vždycky si u nich připomenu ten paradox, že superslovanští rekové posloužili ve filmu Otčina (Fatherland) jako typické nacistické umění. Fatherland je béčkový film na téma alternativní historie, kdy náckové vyhráli válku v Evropě a koncem 60. se setkává p. Kennedy s p. Hitlerem na uzemí nacistů. Rád se na něj občas kouknu, protože se celý natáčel v Praze a viděl jsem tehdy po ulicích hodně té nacistické výzdoby pro film, takže si to připomenu. Ale zpět k té svíčkové.
Podvečer na trávníku velice sednul všem, i těm, kterým se jako vždy rozhodně nikam nechtělo.
Ctirad, Šárka ... a ještě někdo, kdo strašně škemral, že tam chce, když tam lezli ti jiní lidi.
Já vím, že na sochy se lézt nemá: stydím se a už ho tam nebudu nechávat. Prostě jsem povolil. Mělo to alespoň ten výchovný efekt, že dítko strašně zahořelo pro staré pověsti české. Tak jsem mu je koupil na CD ve zjednodušené podobě pro děti od 6 let, což vyšlo vloni. Jsem zvědav, jestli to pochopí. Před tím jsem stáhl i plnou verzi pověstí od p. Jiráska, ale tam chudák dítko nemá asi šanci pochopit, o co jde.
Byl dost nespokojen na místě s mým primitivním improvizovaným výtahem z Dívčí války. Doufám, že to není genderově nekorektní, když jsem mu vyzradil, že muži vyhráli.
Další atrakcí, kterou jsem chtěl vidět, je původní barokní socha sv. Václava z náměstí Václava. Stále na vyšehradském vejminku stojí.
Nechtěl jsem ošidit čtenáře ani o mou maličkost.
A nakonec jsem se chtěl podívat na hrob p. Máchy na Slavíně, jestli si to dobře pamatuju, že tam je napsáno voláňí s Ň, protože mi to děsně utkvělo a úplně mi to relativizivalo celého romantického rozervance, protože jak slyším "marné volání", musím pořád myslet na to Ň. Odpověď řeknu fotografií.
Jó, pane, stodvacetšestka, to byl nějakej Mácha Karel.
Je tam!! Prostě pro skutečného romantika je celý život Marné voláňí!! (se dvěma vykřičníky!!).
I když mám pocit, že se někdo ten háček nad n snažil dodatečně seškrábat.
Cestou zpět podle Vltavy.
Pak už jsme si říkali, že ty hochy bychom přeci jen neměli tahat ven a střídali jsme se, že jeden zůstával ve službě na ubikaci a jeden měl vycházky. Mangelka patrně o své části vycházek bude pojednávat ve své zaheslované rubrice.
Moje zamilovaná Galerie Josefa Sudka na Úvoze - Bellavista -
menhir (?) v Družci - hradiště Libušín.
Shora uvedený pelmel ukazuje jednak ještě jednu krátkou vycházku, kterou jsme podnikli s miminem, poté, co si naši - zase jednou - vzali do péče nemocného staršího synka. Jediná galerie, kterou pravidelně navštěvuji, je Galerie Josefa Sudka. Má několik velkých výhod:
- jsou tam fotografické výstavy,
- je kousek nad Pražským hradem, takže je to vždy hezká vycházka,
- vstupné činí vždy 10,- Kč, takže nehrozí jakékoliv zklamání bez ohledu na exposici, protože za ty peníze se vyplatí i jenom vstoupit dovnitř na tom místě,
- galerie má jednu malou vstupní místnost a jednu malou místnost výstavní, takže prohlídka je vždy velice rychlá,
- pár metrů pod galerií je U zavěšeného kafe. Výborný podnik, který nám před drahnými lety ukázal inž. Rejcha a od té doby se tam vracím.
Tentokrát byla výstava přímo snímků p. Sudka, byly to takové paběrky, co fotil na pražských ostrovech. Mangelka pravila, že fotky to byly špatné. Já bych to tak přímo neřekl, přinejmenším na jedné byla socha, takže se mi docela líbila. Zajímavé bylo, že na letáček vybrali tu fotku, která mi přišla úplně s odstupem nejhorší.
Zábavným detailem byla reakce mimina na výstavě: když viděl, jak si pozorně prohlížíme fotky, tak si to vyložil, že něco hledáme, a říkal: "kde je?, kde je?".
Potenciální menhir v Družci jsem si prohlédl cestou z výpadu do Lán, kde jsem se projel na kole kolem presidentské obory. Vede tam nádherná multikeška (ta keška se jmenuje Lánské kolo, každému ji mohu doporučit); cestou jsem jich posbíral i spoustu dalších, jako už dlouho ne. Mezi nimi i jednu velice významnou, a sice keš p. DJ.
Poslední foto ze čtveřice ukazuje hradiště Libušín, o kterém jsem opakovaně četl, že patřilo mezi úplně nejstarší přemyslovská opevněná místa. Dnes tam celkem nic není - už jsem tam navíc byl loni v létě, když jsme se tam byli podívat na bitvu.
Závěrečná dlouhá série fotografií pak vznikla při mé dnešní pražské vycházce. Rozhodl jsem se, že si projdu hlavní kubistické stavby v Praze, neb jsem slyšel, že je to takový český styl, tak se asi vyplatí to propagovat. Tak jsem si je prošel a vyfotil (ale jen telefonem). Jenom jsem cestou zapomněl zajít k té úplně hlavní, Domu U Černé Matky Boží. Ještě na startu jsem měl dokonce v úmyslu se tam stavit ve stylové kubistické kavárně, která tam má být. Ale pak jsem se nějak zamotal do focení a publikování na instagram a už jsem se vydal jiným směrem. Někdy to halt snad ještě doplním.
(Údaje u fotek přebírám od autora p. Kostlána z webu prago.info - zde. Podle tohoto seznamu jsem i pochodoval; rovnou jsem bral i to, co označují jako rondokubismus neboli národní sloh).
Pouliční lampa na Jungmannově nám. (p. Králíček, 1912-1913) -
Palác Adria tamtéž (p. Janák a p. Zasche, 1922-1925) -
Obchodní dům (p. Stockar, 1922) mezi ul. 28. října a Jungmannovým nám.
Diamant v Lazarské (p. Králíček, p. Ohmann, cca 1912-1913) - detail v patře -
Nájemní dům Jana Bayera v ul. Neklanova (p. Chochol, 1913) -
U Myšáka ve Vodičkově (p. Čapek Josef, p. Polívka, 1922)
Kovařovičova vila v Libušině ul. (p. Chochol, p. Kovařovič, 1913)
Nájemní dům Františka Hodka v ul. Neklanova (p. Chochol, p. Hodek, 1914) - vchod do hospody v přízemí tamtéž -
vitráž z pasáže Světozor sem nepatří (p. Hudeček, 1947-1949), ale líbí se mi - poslední fotka sem taky nepatří,
protože jsem si špatně poznačil adresu. Tak to též napravím dodatečně a doplním asi přímo do tohoto článku.
Přeji čtenářům i sobě hezkou neděli a do dalšího týdne správný úsudek.