První šachový turnaj s dítkem

Včerejší otcovský zážitek byl tak silný a pěkný, že se po dlouhé době chápu blogerského pera a učiním o něm záznam :-)  

Obávám se, že ani já, ani mé potomstvo nejsme lidé typu šachista: nejsme klidní, rozvážní, vždy napřed zvažující a až pak jednající. Přes tyto nepříznivé předpoklady starší dítko chodilo určitý čas na šachový kroužek ve škole; od října teď chodí na šachy i náš prvňák. Je mi naprostou záhadou, jak to děda a následně vedoucí šachového kroužku dokázali, nicméně oba hoši šachy umějí hrát a i je baví. Kdyby tento úkol byl na mně, dřív bych je musel zaškrtit - ale jak už jsem psal, šachistický gen nemáme úplně silný...

Včera pak nastala slavnostní chvíle, že se konal šachový turnaj pro kategorii dětí z 1. a 2. tříd z celé Prahy. Synek si přál se zúčastnit a i já se docela dlouho předem těšil, protože jsem byl zvědav, jak taková záležitost asi proběhne.

Byl to silný zážitek. Ve školní jídelně jedné základní školy se v sobotu ráno shromáždilo 139 soutěžících s rodiči. Akce byla celodenní, ale organizačně byla celkem zvládnutá. 

Každé dítko sehrálo 7 partií. Turnajový systém byl dobrý v tom, že organizátoři vyhodnotili po každém kole stav bodů a do dalšího kola losovali partie tak, aby spolu hráli soupeři se stejným aktuálním počtem bodů. V prvním kole tedy proti sobě hráli soupeři zcela náhodně, v každém dalším kole pak dítě dostalo soupeře, který byl stále přesněji na podobné úrovni, takže nejenže konečné umístění bylo spravedlivé, ale bylo i příjemnější hrát s podobně dobrými hráči.

Pozorování vlastních partií byla pak psychicky velice náročná záležitost. Šachy v této věkové kategorii jsou masakr, na který jsem nebyl připraven.

- Děti nejsou zvyklé hrát s hodinami. Takže většina z nich pozorovala víc hodiny než šachovnici.

- Hráči většinou pojmuli nějaký záměr a úplně ignorovali tahy protihráče. Též se moc nezabývali hodnotou jednotlivých figurek. Chladnokrevně posílali hodnotné figury do boje o bezcenné pěšce a bez mrknutí oka snášeli ztráty. Některé výměny, jichž jsem byl svědkem, mě budou strašit po nocích. Například předposlední soupeř mého synka se dostal hned v počátku partie do situace, že jeho pěšec mohl vzít buď doprava naši dámu, nebo doleva pěšce. Nešlo tedy o ohrožení někde na druhé straně šachovnice, která se dá přehlédnout. Přesto ten hráč s ledovým klidem sebral pěšce a dámu nechal být. Nikdo se tomu nepodivoval, protože hráči si takových detailů nevšímali a v následujícím tahu šly události podobně divoce.

- Každá ze sedmi partií, které dítko hrálo, byla něčím památná.

- 1. kolo: Hoši zasedli a začali rychle hrát. Už se pomalu blížili ke konci, když organizátoři zahlásili, že se ještě nemá hrát, že se má čekat, až dají pokyn. Tak se vynulovaly hodiny a figurky se postavily zpátky. Hoši začali znovu, strašně se báli hodin, takže hráli zcela bleskovou partii; nakonec se ukázalo, že tento soupeř byl za celý den nejsilnější.

Ale i tak chlapci opakovaně přehlíželi možnost vzít si snadno hodnotné figury. Byla to první partie a koukal jsem na to s velkým zděšením, protože jsem tak vážná přehlédnutí nečekal. Po 3 minutách a spoustě tahů dostal syn mat. Podali si ruce, postavili figurky. A protože co by, tak začali hrát automaticky znovu. Kolemstojící si toho všimli až po chvíli a zastavili je.

- 2. kolo bylo docela kruté, protože synek dostal mat třetím tahem. Ale nebyl nijak zkroušen, přišlo mu to zábavné. Uff. 

- 3. kolo: Jakožto dvakrát poražení jsme byli nalosováni k posledním stolům, s ostatními hráči, kteří též měli po dvou kolech nula bodů. Dostal holčičku ještě méně duchem přítomnou než on. Šoupali figurkami v zásadě dle pravidel, ale ani jeden z hráčů nebyl schopen zaregistrovat, když král byl v šachu, a hráli by statečně dál. Musel jsem je asi 20x zastavit, že mají šach. Neustálý náhodný Brownův pohyb figurek v určité chvilce dospěl k tomu, že holčička dostala mat a synek si šel k organizátorům jakožto vítěz pyšně nahlásit první bod. To bylo pozitivní.

Nic pro rodiče se slabší povahou.

 - 4. kolo: Hráli jsme s chlapečkem, který byl trochu poděs, ale měl určitou zbytkovou schopnost alespoň občas si všimnout, že může sebrat figuru, takže se synek rychle ocitl úplně bez figur. Naštěstí v té chvíli propadl soupeř velikášství a zmateně šoupal figurami tak, že v závěrečné fázi měl jen krále a dámu proti našemu králi. Rodiče nesmí do hry nijak zasahovat (ledaže se předem dohodnou, že budou upozorňovat na nemožné tahy), takže jsme chlapce nechali, ať se honí po šachovnici. Za chvíli už to vypadalo, že syn dostane mat, protože se sunul do rohu, ale měl velké štěstí, protože v jedné chvíli nastal pat. Měl jsem z toho štěstí radost :-)

- 5. kolo: Nalosovali jsme staršího bratra chlapce z předchozího kola. Oba bojovníci už byli unavení a neschopni soustředění; od registrace už uplynulo pět hodin. Bylo pozoruhodné pozorovat, jak všestranným testem takový šachový turnaj je. Kdyby byli oba svěží, určitě by synek prohrál. Ale zde rozhodovala už jen holá fyzická výdrž - kdo vydrží ještě pár minut úplně neodpadnout. Protihráči rychle došla životní energie, úplně rezignoval, nastrkal nám všechny figury, aby o ně přišel, a pak se vzdal. Netušil bych, že i takové vítězství potěší ten strašlivý pud rodičovské rivality ve mně.

- 6. kolo: Zde došly síly už i na naší straně; synek prohrál obdobně jako protihráč z předchozího kola.

- 7. kolo: Před posledním kolem byla jediná chvilka, kdy jsem se snažil o nějaké koučování. Dítko se o mě při čekání opíralo a usínalo; evidentně už mlel z posledního. Využil jsem zkušenosti z vlastního běhání a donutil jsem ho ještě něco pojíst a hlavně se napít, aby se metabolismus trochu rozběhl. Tak nějak se zmátořil a poslední partii alespoň dohrál. Poslední partie byla naprosto brutální a přízračně neuvěřitelná. Napamatuju se, že bych viděl kdykoliv dříve, že k remíze dojde tím způsobem, že oba soupeři přijdou o úplně všechny figury a mají každý jen krále!

Získali jsme tedy 3 body ze 7 možných, což je mnohem více, než bych považoval za možné. Dítě bylo unavené, ale spokojené, já obdobně.

Poučení bylo zcela předvídatelné: je zkrušující, že vlastní děti mají spoustu chyb (většinou těch zděděných po rodičích), ale je zas osvěžující vidět, že v tom nejsme sami.

Děkuji čtenářům za pozornost a přeji dost energie do počátku roku.